Amálka I.

Radostně jsme očekávali naše první děťátko, byli jsme oba kolem pětatřicítky. Odjeli jsme na svatební cestu do Indonésie. Byla jsem již v 6.měsíci. Pan doktor říkal, že teď už je to v pohodě, nejrizikovější je začátek těhotenství, nebo jeho konec – může vyvolat předčasný porod. V pol. 8. měsíce, kdy jsme se vraceli, to tedy už ani riskantní nebylo.

Když jsme ze svatební cesty přijeli, vše vypadalo naprosto v pořádku, šla jsem na běžnou kontrolu, kde se potvrdil fyziologický stav miminka 33. týdne těhotenství. Po několika dnech jsme jeli do jižních Čech ještě na pár dní na chalupu. Asi tak druhý den tam mi připadalo, že mi břicho nějak povislo. „Už se to asi blíží“, pomyslela jsem si. Ale najednou mnou projela myšlenka, že to břicho je nějaké bez života, nějak jinak tvarované, nějaké mrtvé. Navíc jsem necítila pohyby. Dost jsem znejistěla.

Začala jsem se víc sledovat a svou obavu jsem sdělila manželovi. Ten to bral poněkud na lehkou váhu, říkal, že to je určitě v pořádku, že se mi to určitě zdá. Prostě mě určitě chtěl uklidnit. Další den to nebylo o nic lepší. Naštěstí přijela moje sestra, která je porodní asistentka (stejně jako já). Břicho mi prohmátla a konstatovala, že se asi dítě dostalo do příčné polohy. To samozřejmě nevěstí nic dobrého.

Hned jsme se vrátili do Prahy. Na druhý den ráno jsem šla rovnou na kontrolu ke svému lékaři. Byl nějak nervózní, nemohl najít stetoskop. Pak ho našel, ale říkal, že ozvy plodu nemůže najít. Dělal mi UZ, ale stále žádné ozvy. Mé obavy se potvrdily. Sice mi tento doktor říkal, že to ještě nic nemusí znamenat, že se mu to kolikrát stalo, že ozvy nezachytil a přitom vše bylo v pořádku… Já jsem ale na něm zaznamenala velkou nervozitu. Také mi dal do ruky zprávu, se kterou jsem měla jít hned do porodnice k Apolináři na velký ultrazvuk.To bylo naštěstí jen o dva bloky dál. Do zprávy napsal „suspektní fetus mortus“. Sdělil mi, že to musí takto napsat, že to ještě ale nic neznamená…je to standardní postup…

Tak jsem přišla na velký UZ do Apolinářské ul., stihla zatelefonovat svému manželovi, který ale v práci nebyl (mobily teprve v r. 1998 začínaly) a já mu nechala vzkaz, ať co nejrychleji přijede-že miminko je v ohrožení…. Cítila jsem se strašně sama- tím, že jsem se nemohla s manželem „podělit“ s tím strachem – a prostě se vším, co mě vůbec čeká… Na UZ seděla (naštěstí) jedna paní dr, která bývala dříve mou kolegyní, když jsem ještě o 15 let dříve v této porodnici pracovala. Píšu „naštěstí, protože mi tu špatnou zprávu nesděloval úplně cizí člověk. A snažila se být moc milá. Stejně to bylo drtivé, když doktorčin hlas citoval: “klenby lebeční zborcené, akce srdeční nulová, tonus svalový chybí, pokročilá macerace plodu, fetus mortus….“

Byla jsem v takovém zvláštním transu, který se vyznačoval naprostým klidem. Pamatuji si, jak jsem chvíli na ten UZ čekala a na lavičce se mnou seděla paní v obavách, že její miminko je o dva týdny menší. Šla na kontrolu…Pak se zeptala:“a kvůli čemu jdete vy?“ a já jsem jen řekla, že jdu na UZ proto, aby se potvrdila nebo vyvrátila smrt mého miminka. Paní úplně „zcepeněla“. Já jsem jí ještě uklidňovala. Bylo to zřejmě součástí nějakého šoku, ve kterém jsem byla.

Položili mě na oddělení rizikového těhotenství na pokoj se 3 těhotnými, které čekaly dvojčata. Nastalo takové zvláštní ticho, když jsem jim řekla, proč tam ležím. Vůbec se se mnou nebavily – nevěděly jak. Já jsem to naprosto chápala. Manžel dorazil někdy odpoledne a to byla úleva!

Vložili mi do čípku děložního prostaglandiny-takové tablety, aby porod mrtvého plodu vyvolali. Kontrakce začaly ten den odpoledne do pozdních nočních hodin, pak jsem dostala Diazepam, abych se vyspala a ráno nanovo…Kolem poledne druhého dne se mi udělalo dost špatně-na zvracení, kontrakce velmi silné, ale otevírací efekt nic moc. Mohla jsem něco sníst. Zase mě nechali vyspat s Diazepamem. 3. den zase tablety do čípku od rána a žádné jídlo (kdyby se náhodou muselo „řezat“). Naštěstí kolem poledne, když jsem zase zvracela, mi napíchli epidurál, takže to byla velká úleva. 3.den odpoledne (kolem 17hod) mě vzali na sál. S epidurálem mě nic nebolelo, jen jsem věděla, kdy mám kontrakci, protože se mi břicho stahovalo. Personál byl slušný, ale poměrně chladný, i když jsem tak polovinu lidí znala z dob, kdy jsem tam pracovala. Vycítila jsem, že nevědí, jak se chovat, jak se k tomu postavit…Velmi empatičtí a „hodní“ byli anesteziologové, kteří mi napichovali ten epidurál a byli tam celou dobu se mnou, občas něco připíchli…Největší oporou mi byl můj manžel, který ovšem byl úplně vykolejen – chtěl být u porodu živého miminka, ale s tímto ani jeden z nás nepočítal.

Pan docent, který miminko vytáhl – holčičku, jak se ukázalo, manželovi řekl, ať se nedívá. Není to prý pěkný pohled. Macerace plodu byla již prý výrazná. Ani já jsem jí neviděla.

Dodnes lituji, že jsem si svou prvorozenou dceru nepochovala…

Následovala manuální lýza (vybavení placenty seškrábnutím z dutiny děložní pomocí hřbetu ruky pana docenta). Největší šok přišel později. Staniční sestra se přišla zeptat, jestli si budeme přát pohřeb. Vůbec jsme neměli čas s manželem o těchto věcech mluvit, nebyli jsme připraveni. Byli jsme zaskočeni takovým dotazem. Já jsem byla úplně vyčerpaná po těch 3 dnech a manžel to prostě vyřešil po svém – řekl, že je to stejně „jen tělíčko“, že si uděláme svůj rituál a k tomu to dceřino tělíčko nepotřebujeme. Duše už je u Pána Boha. Na to jsem tedy kývla a sestra pak řekla, že „to „ půjde do společného hrobu…

Jak mockrát jsem od té doby litovala, že jsme si nevyžádali to Amálčino tělíčko – teď už vím, jak je to důležité si pochovat a pohřbít konkrétní tělíčko svého miminka, nebo alespoň jeho popel!!! Moc to pomůže se rozloučit, dokončit přirozeně ten vyměřený čas, který my nemůžeme ovlivnit, děťátko pojmenovat a dát si ten čas na rozloučení. Prostě udělat tu Tečku…Z lásky byla naše holčička počatá a s láskou jsme ji měli řádně pochovat.

Po porodu jsem se cítila neúplná, moje identita byla rozdvojená – vůbec jsem nevěděla, jestli tento pocit někdy přejde. To ani nebyl pocit, ale hluboké bytostné přesvědčení… byla mě prostě jen půlka! Vnímala jsem hrozně ostře třeba barvy a vůně a vnímala jsem okolní svět jako ve snu. Nějak nebyl reálný…

Nejhorší pro mě ale byla zástava laktace. Manžel mi musel stahovat pevně prsa pruhem prostěradla a musela jsem polykat Lysenyl – námelové alkaloidy v tabletách, které potlačují produkci prolaktinu. Taky dávat studené obklady na prsa a málo pít.

I přesto jsem měla tolik mléka! Mléko stříkalo a já ho neměla komu dát…A tak se mísily dennodenně slzy s mateřským mlékem

Propustili mě asi 3.den po porodu, což bylo asi 17. 7. 1998.

Velmi bolestné pak bylo dojít si na sociálku pro „porodné“, na které jsem měla nárok. Paní úřednice byla vyloženě sprostá. Dvakrát mi zopakovala arogantním tónem, že pokud jsem porodila mrtvé dítě, tak je to potrat a na porodné nemám nárok. Říkala, že „pohřebné vám taky nedáme, protože vaše dítě není zapsáno v matrice…“ Úplně vedle, o pohřebné jsem přece nežádala.. Byla jsem z jejího jednání vyřízená. Nakonec odkráčela dozadu se zeptat a chladně mi pak dala formulář, ať ho tedy vyplním… vůbec se neomluvila, že pochybila.

Naší Amálce, narozené 14.7. 1998 jsme pak vytesali na krásný strom-jeřabinu na Šumavě kousek od naší chalupy písmeno „A“ a datum jejího narození. Je to naše památné místo, kam se rádi vracíme. Teď už i s našimi 3 dětmi, za které jsme moc vděčni. Často pod tím jeřábem mluvíme o tom, kolik by naší Amálce asi bylo a jak by asi vypadala…

Zajímavé je, že ten strom se začal tak větvit – postupně, jak nám přibývaly děti…vnímám v tom zvláštní symboliku. Jednoho léta se stalo, že jsme viděli, že se strom „rozpůlil“. Jedna polovina byla uschlá – zřejmě shořelá následkem úderu blesku. Druhá byla stále živá. Zajímavé bylo, že v to léto tam na Šumavě přišli znovu o miminko, ale tentokrát to byl potrat v 11 tt….

Celkově nám tato bolestná zkušenost s naší Amálkou přinesla velké obohacení. Jsme věřící a tak jsme mohli vše vnímat přes „optiku“ víry. Cesta kříže se může stát cestou duchovního růstu. Zkušenost ztráty naší prvorozené dcery posunula i náš vztah dál. Sáhla si na nás smrt. Člověk si v tu chvíli uvědomí, jak je opravdu křehká hliněná nádoba a jak jsme závislí na Bohu a Jeho lásce. A tak jsme na počátku našeho manželství mluvili o smrti, o věcech posledních, o podstatě života… A to bylo výborné! Od té doby už víme, jak svého partnera zabezpečit, až opustí tento svět.

Mady

Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Komentáře nejsou povoleny.