Je to už skoro 7 let, kdy jsem se ve 36tt dostavila do mimopražské porodnice na běžnou kontrolu. Po hodinách čekání na mě konečně přišla řada u monitorů a na to ticho nikdy nezapomenu. Sestřička restartovala přístroj a opakovaně se snažila najít ozvy. Spustil se kolem mne velký shon plný telefonátů a všichni se u mne seběhli na porodním sále.
„Vy mě začínáte děsit…“, vysoukala jsem ze sebe.
„Vašemu dítěti přestalo tlouct srdíčko.“, sdělila mi mladá sestřička, když celý personál začal šoupat nohama pryč.
Celý svět se mi rozplynul a slzami jsem se zalykala. Co se stalo? Celé těhotenství probíhalo v pořádku a ještě minulý týden na monitoru byl taky v pořádku. Jen jsem pozorovala otevřené okno, když mi doktoři cosi povídali, a chtěla z něj skočit. Pak jsem zaslechla, že to ukončíme a porod vyvoláme.
„Cože? Já přece nebudu rodit mrtvé dítě!? Chci císaře!“, trvala jsem na svém. Bylo mi řečeno, že to tak bude lepší pro případné budoucí těhotenství. Chtěla jsem odejít na vzduch.
„Né, nikam nechoďte, budete tady.“
„A vy mi to jako zakážete? To mě tady budete držet?“, nemohli a tak jsem odešla s pláčem ven.
Zavolala jsem své nejbližší, svojí o rok starší ségře. Porod už zažila a sama bych to bez ní nezvládla. Přítel mě opustil krátce po otěhotnění a celé těhotenství bylo jen na mě. Mé rozhodnutí. „zvládnu to sama“. Přistoupila jsem tedy na porod, ale bezbolestný. Výslovně jsem řekla: „NECHCI NIC CÍTIT!“
Pak už následoval koloběh příprav. Odstranění zátky, vypuštění plodové vody, zavedení epidurálu a kapačka s čímsi. Vyplňování papírů, jak se bude jmenovat, mi připadalo absurdní, ale k vydání rodného a úmrtního listu nutný. Alespoň mi dali k dispozici nadstandardní pokoj a mohla jsem tak být v izolaci od ostatních rodiček, ale křiku mimin se vyhnout nedalo. Ségra dorazila a všechno to začalo být najednou snadné. Je to emotivní člověk, ale neskutečně silný. I když to zní šíleně, začala mě bavit svým přístupem to trochu odlehčit a rozesmávala mě. Kontrakce jsem měla po 15min a hodiny se nic nedělo. Jen mě chodili kontrolovat na pokoj a vyměňovat náplň k epidurálu. Když mě začala bolet záda, šla jsem na sesternu.
„Mohli byste mi to prosím trošku zesílit? Já cítím bolest v kříži, to bych přece neměla.“
„Néé, to necháme. Přidáme to, až budete skutečně rodit.“
Odebrala jsem se tedy zpátky na pokoj, sundala si krabičku uvázanou na provázku z krku a zapnula tlačítko ON. A bolesti byli za chvíli pryč. Po další výměně náplně už jsem si ho zapínala sama. Během dne mi bylo nabídnuto, jestli se chci s malým po porodu vyfotit, nebo otisknout nožičky nebo ručičky. „Vy jste se snad zbláznili?“, proběhlo mi hlavou.
„Ne, nechci!“
Celý večer jsme koukali na TV, a když už se ani do půlnoci nic nedělo, dali mi nějakou injekci, abych se prospala a že budeme pokračovat zítra. Ségra jen nevěřícně zakroutila hlavou. I když se snažila nedat nic najevo a být mi oporou, bylo jasný, že to chce mít už taky za sebou. Hodinu po injekci jsem se vzbudila s bolestí břicha. Jako prvorodička jsem nic nevěděla a tak mě pocit tlačení dovedl na záchod. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale na záchod jsem se vracela opakovaně snad 10x. Pak už jsem houkla na ségru, ať dojde pro sestřičku, že to fakt bolí. Po 14h se konečně začalo něco dít.
„Vždyť ona rodí!? To jste nepoznala? Vždyť jste taky rodila, ne?“, řekla sestřička s vyčítavým pohledem na mou ségru. „Rychle, čapněte jí a jdeme na sál!“
Zavěsili si mě kolem ramen a táhly po chodbě směr porodní sál. Cestou zaklepala sestřička na dveře a vzbudila doktora. „Dělejte, vstávejte! Rodíme!“
Na porodním sále mě položili a já nemohla dýchat. Přiběhla ségra a začala celý porod řídit, že i porodní asistentka ustoupila a neřekla ani slovo. Šla jsem do mdlob a tak ségra vzala mokrý hadr a plácala mě s ním přes obličej. Doktor klimbal v mém klíně a mnul si oči. Však byli 2h ráno a šlo to tak rychle, že ani neměl šanci se probrat. Třikrát jsem zatlačila a byl venku. Zašustěl pytel a bylo po všem. Otevřela jsem po chvíli oči a koukla na ségru po mém pravém boku.
„Už je pryč? Už je po všem?“, vydechla jsem vyčerpaně.
„Jo, už je pryč.“
Nicméně klimbající doktor tu byl stále. Stále mezi mýma nohama. Chtěla jsem chvíli klidu a trochu si odpočinout. Někdo chtěl ale odpočívat daleko víc než já a tak se ve mně začal hrabat. Jednou rukou promačkával moje břicho a druhou rukou tahal ven zbytky placenty. Cítila jsem se jak na jatkách. Co já vím, tak placenta odejde samovolně, ale tím že dítě bylo mrtvé delší dobu, byla už v částečném rozkladu.
„Můžete mě nechat chvíli na pokoji?“, řekla jsem rázně klimbajícímu doktorovi a nejradši bych ho v ten moment kopla.
„Nebo mě uspěte. Vždyť už jsem porodila a k tomuhle mě nepotřebujete.“
Doktor přikývnul a sestřička mi něco píchla. Co to bylo? Nic se nedělo. Při tom všem vyčerpání a lécích jsem už asi byla imunní. Nebo nerespektovali moje přání a dali mi jen něco na zklidnění, abych spolupracovala? Odvezli mě zpátky na pokoj a při převozu se zbývající kusy placenty vyloučily samy. Ségra mi ještě musela předčítat ze včerejších novin, abych mohla usnout. A opravdu jsem usnula.
Po 3h jsem otevřela oko a zahlédla ségru osvětlenou mobilem. Musela taky někde čerpat sílu, tak mluvila o mě beze mě přes smsky.
Hned ráno mě opustila, že už to tu musím doklepat. I když jí ani za celou dobu oko neslzelo, věděla jsem, že toho má plné kecky. Ráno mě prohlédli a vše bylo v pořádku. Bez komplikací. Navštěvovala mě pouze mladá sestřička, která mi jako jediná oznámila, že dítě je mrtvé. Chodila mě utěšovat, ptát se jak mi je. Celý den jsem se povalovala na posteli a tupě zírala do nemocniční zdi, od které se odrážel křik malých dětí.
„Jste mladá. Máte ještě šanci mít v budoucnu děti. Nic pro vás nekončí.“
Ano, měla pravdu. Bylo mi 22 let. Ale představa, že tohle všechno zažiju znovu? Nemožné.
Ještě jsem tam strávila jednu noc na pozorování a pak mě propustili domů. Až z papírů jsem si pročítala, že měl Kuba 3,3kg a 48cm. Po týdnu mi přišla pitevní zpráva, že úmrtí je z neznámé příčiny, takže otázku „Proč?“ jsem musela vytěsnit ze svého života. Prostě to tak mělo být.
První tři měsíce po porodu mám okno. Vymazáno. Dlouho jsem se srovnávala s tou změnou, kterou sebou dítě přináší, a teď se zase muselo vše vrátit zpět do starých kolejí. Výbavička musí pryč, postýlka, kočárek atd. Do toho si nezapomenout stahovat prsa a brát prášky na zastavení laktace. Některé páry to řeší tak, že si za pár měsíců zadělají na dítě nové a tu bolest tím přelepí. Já ale byla sama. Přesvědčená, že dítě mít už nikdy nebudu. Antidepresiva jsem brala ještě dva roky, i když jsem dokázala fungovat a pracovat už po půl roce, trvalo mi dlouho se s tím vyrovnat. Pohřeb a papíry k porodnému a zároveň k pohřebnému zajišťovala moje matka. Nebyla jsem schopná, ale teď jsem jí za to neskutečně vděčná. Na tohle se zapomenout nedá. Čas vás jen otupí, ale v myšlenkách se mnou bude do konce života. Každý rok si připomenu, kolik že by mu to teď bylo. Jsem ráda, že ho tam moje matka nenechala ležet jako biologický odpad a vzala ho do našeho rodinného hrobu důstojně pohřbít. Má v naší rodině a v mém životě své místo. Vím, že tu byl a vím, kde ho najdu.
Po pěti letech a tříletém vztahu mi začalo být špatně. Návaly a studený pot. No to snad ne. Běžela jsem do lékárny pro těhotenský test a byl pozitivní. Tohle člověk pozná i bez testu, jen to chce vidět černé na bílém. Všechno se mi to vrátilo. Celý koloběh života neživota. Byla jsem v šoku a nedokázala přestat brečet. Přikláněla jsem se do budoucna spíš k adopci, abych to nemusela podstupovat znovu, ale příroda si řekla svoje. Přítel byl šťastný…alespoň někdo. Pořád jsem zvažovala, že je tu ta možnost to přerušit. Ale přítel dítě chtěl a tak jsem se měla o koho opřít. Sama bych do toho po předchozí zkušenosti rozhodně nešla. Moje rozhodnutí se změnilo na „sama to nezvládnu“.
Celé těhotenství bylo v pořádku. Více mě sledovali, a tím, že jsem měla oporu přítele a byla zaměstnaná prací, špatné myšlenky neměly tolik prostoru. Pořád se mi ale o tom nechtělo nikde mluvit a pořád jsem byla nervózní, když se několik hodin nehýbal. Dokud nebyl venku a zdravý, nebrala jsem to vážně. Tehdy jsem se s tím srovnala tak, že porodem to prostě končí a vůbec jsem netušila, co mě vlastně čeká.
Při první kontrole v porodnici ve 36tt si mě zavolali do ordinace. Z těhotenské průkazky si doktor přečetl na první stránce FETUS MORTUS 2007, hned zvedl telefon a volal do vyšších pater.
„Tak nebudeme nic pokoušet a necháme si vás tady.“
Nevím proč, ale draly se mi slzy do očí, i když jsem s tím počítala. Však i pro jejich rizikové oddělení jsem si tuto porodnici vybrala. Doktor si nemohl nevšimnout, že se začínám stresovat.
„Nebojte, bude to tak lepší. I pro vás bude lepší mít dítě v náručí a v pořádku.“
Dostala jsem papíry a dostavila se na příjem. Ubytovali mě ve čtyřlůžkovém nonstop apartmánu na rizikovém odd. Tady trávili čas rodičky v první době porodní, plánované císařské řezy a taky zde ležely těhotné s komplikacemi. A tady se to na mě zase všechno sesypalo. Všechny ty prožité chvíle se mi vrátily a dostala jsem zase strach, že to špatně dopadne. Nikdo mi neřekl, co bude a co mě čeká a já nutně potřebovala okamžitě něco vědět. Ještě tentýž den mi po příjmu udělaly velký UZ vč. podrobného vyšetření. Druhý den mi při vizitě oznámili, že je vše v pořádku a můj pobyt je čistě preventivní záležitost. To jsem věděla, ale jak dlouho? Jaký je plán?
„Na co se čeká?“, zeptala jsem se visit teamu u mé postele.
„Až bude velká vizita, tak tam se domluvíme a řekneme vám, co dál.“, tahle odpověď mě neuspokojila. Nedokázala jsem v sobě potlačit ten stres a pořád se mi chtělo brečet.
Byl koncem pánevním a tak se rozhodli, že půjde ven sekcí. Následoval další kolotoč předoperačních vyšetření. Po pár dnech jsem přistoupila na jejich hru, přestala brečet, hlavně ať už je venku, ať už jsem pryč a nejlépe doma. Na pokoji se vůbec nedalo spát. Buď tam ve dne v noci brečely a vzdychaly rodičky, nebo plánovaný císařský řezy nemohly před ranním zákrokem spát. Měla jsem volný režim, jen jsem se dostavovala 2x denně na monitor a vyšetřovnu.
Na další z mnoha vizit mi konečně sdělili, že na 38tt naplánujeme sekci a já konečně pocítila úlevu. Měla jsem datum a mohla se tak psychicky připravit na konec toho všeho. Tři dny před plánovanou sekcí na UZ zjistili, že je hlavičkou dolů. Podívala jsem se na monitor a řekla si super.
„Chtěla bych rodit přirozeně, když tomu nic nebrání.“, řekla jsem nadšeně.
Sestřička se na mě jen nevěřícně podívala, jestli to myslím vážně, když už mám takovou bichli předoperačního vyšetření. Ale já si řekla, že když jsem dokázala bez komplikací porodit mrtvé dítě, tak živé zvládnu taky.
„Proberu to tedy s primářem a domluvíme se.“, odvětila a já si šťastná odkráčela na svůj pokoj.
Operace mě totiž taky děsí, a kdybych se neozvala, udělali by mi klidně sekci. Asi že poloha hlavičkou dolů je ke konci těhotenství nestabilní a může se zase přetočit? Primář se u mě po chvíli zastavil podívat se na moje břicho.
„To se mi nezdá. Vy chcete rodit? Tak uděláme ještě podrobné vyšetření, přeměříme, zvážíme… Kolik že měl při posledním UZ?“
„3,3kg a 50cm.“
„To se mi nezdá. Vy vypadáte min. na 4kg, tak ještě vyšetříme a pak zvážíme ještě tu sekci.“
Jaká sekce? To se už ani 4kg děti nerodí? Nechápala jsem, nicméně se na UZ potvrdili původní míry i váha a tak primář svolil se zavedením prostaglandinu-tablety na vyvolání porodu. Den před plánovaným vyvoláváním jsem si vzala nadstandardní pokoj a ubytovala si u sebe i přítele, aby si to taky pořádně užil a nepřišel k hotovému. Po 10 dnech na nonstop apartmánu jsem už všech těch případů měla plný zuby. Hlavně plánovaných císařských řezů. Některé rodičky byly natěšené, že se vyhnou porodu, jiné nechápaly, proč tam vlastně jsou. Až jsem z toho ztratila důvěru, že všechny ty zákroky bílých plášťů jsou opodstatněné a oprávněné. Aby se vyhnuli případným komplikacím, které ani nemusí být, raději říznou.
Potřebovala jsem se před svým velkým dnem trochu prospat, a tak jsem udělala dobře, že jsem si vzala svůj pokoj. Měla jsem tušení, že to bude vyčerpávající, už když jsem podepisovala souhlas s vyvoláním porodu. Psali tam, že vyvolávané kontrakce jsou bolestivější a častější, celé to může trvat i 3 dny a ve finále to skončit císařským řezem. Byla jsem přesvědčená, že to zvládnu. Vždyť už jsem rodila, po druhé to bude rychlý a půjde to samo.
Ráno hned po vizitě mi zavedli první tabletu a odpoledne to začalo. Nejdřív bolesti jako při MS a od 20h už se to rozjelo po 2min a trvali tak půl min. Přítel se koukal na volební debatu a já nedokázala nic vnímat. Šel pak spát a já strávila celou noc zády k topení a s nahřívacím pytlíkem na břiše. Takhle to probíhalo až do 4h do rána. Stále stejně silné kontrakce každou chvíli.
„Jste otevřená na 2 prsty, ale na sál to ještě není“, řekla mi doktorka na vyšetřovně, když se noc chýlila ke konci.
Tableta přestávala pomalu působit a bolesti se vytrácely, tak jsem si mohla aspoň na 2h odpočinout. Ráno zavedli už jen půl tablety a ty uměle vyvolané bolesti už přestávaly být snesitelné. Začala jsem propadat zoufalství, že to takhle může trvat i několik dní a nic z toho nebude. Do toho přítel zjistil, že má vybité baterky ve foťáku, tak si během mého monitorování odskočil do obchodu.
„No člověče, trošku do něj šťouchnete, ať se nám trošku hýbe na tom monitoru, jinak tu budete, dokud to nebude vypadat pěkně“, remcala do mě stará sestřička.
„Já do něj šťouchat nebudu. Celý břicho mám tvrdý a už jsem tu vsedě přes půl hodiny. Můžu už jít?“, opět se mi draly slzy do očí a sestřička někam odkráčela. Za chvíli se vrátila s doktorkou a ta mě vzala na vyšetřovnu.
„Jste otevřená na 4 prsty, tak sepíšeme papíry a můžete jít na sál“, řekla a já se hned šťastná odebrala běžkařským stylem na pokoj pro věci a pro přítele s nabitým foťákem samozřejmě také. V půl dvanácté jsem už ležela na porodním sále a mile mě překvapily mladé porodní asistentky. Po noci plné kontrakcí se mi chtělo strašně spát a zívání se nedalo potlačit.
„Nespěte nám tady. Budete rodit!“
„Uděláme přípravičku?“, ptala se jedna z nich po propíchnutí plodové vody.
„Jakou přípravičku?“
„No klystýr…“
„Ne, a když už jsme u toho, tak si nepřeju ani nástřih.“
„Opravdu ne? Ani když to bude nutné?“
„Nebude to nutné. Už jsem rodila a neměla problém, takže za žádných okolností si to nepřeju.“
Nebyla jsem nikdy zastáncem zbytečných zásahů do přirozeného porodu a i klystýr mezi ně patří. Tělo si samo řekne co, kdy a jak a vylučování k tomu patří. Nástřih jsem odmítla výslovně předem, protože vím od své matky, že i když porodila bez problému 4 děti, u pátého jí nástřih udělali jen tak ze zvyku a naprosto zbytečně.
Podívala jsem se na svého natěšeného přítele a povídám, ať se zase zklidní. Můžeme tu strávit i pár hodin. Zabíjela jsem tedy čas pohupováním na míči, teplou sprchou a chozením. Porodní sály byly pěkné. Zdi oddělené, s vlastním sociálním zařízením a rádiem, takže jsme mohli být s přítelem sami a prožívat to vše spolu bez zbytečného rozruchu kolem. Horší to bylo s monitorováním během porodu.
„Lehněte si a natočíme monitor. Ten poslední nevypadal moc dobře“, přišla porodní asistentka a omotala mě kabely.
Ležet se ale vůbec nedalo. Ty křížové bolesti mi vystřelovaly do celého těla a tak mě to přinutilo se zvednout a ve stoje se opřít o přítele. Ta poloha byla snesitelnější.
„Kde to jste? Lehněte si, ať to můžeme dotočit!“, řekla rázně sestřička muchlující cáry nepoužitelného papíru z monitoru. Upravila mi postroj, zapnula a odešla. Opět jsem to nevydržela a musela si alespoň sednout, abych zůstala v dosahu kabelů. To už jsem měla pocit, že mě vraždí kuchyňskými noži a ještě s nimi v zádech kroutí.
„Říkala jsem vám, ať si lehnete. Takhle to nenatočíme. Chcete přeci, aby bylo v pořádku?!“, znělo už trochu naštvaně, ale já si pořád jela svoje.
„Lehněte si a podíváme se na to. Jste na 8 cm, za chvíli to bude“, a odešla.
Pocit úlevy, že brzy bude po všem, se střídal s půl minutovými kontrakcemi, které už jsem ale nezvládla a prosila o něco na bolest. Opět tlačítko a opět porodní asistentka.
„Můžete jí dát prosím něco na bolest?“, přimluvil se za mě přítel.
„Zeptám se doktora a přijdu.“
Po chvíli přišla sestra s infuzí a na několikátý pokus s přestávkami na kontrakce se do žíly konečně trefila. Okamžitě mě polila neskutečná úleva. Bolesti byly hned pryč a začala se mi motat hlava. Položila jsem se tedy a přítel už byl připraven u tlačítka AKCE. Hned v zápětí ho použil, protože už jsem cítila, že jde ven. Opět jsem 3x zatlačila a byl venku. Po 30 h od zavedení první tablety a po dvou hodinách od píchnutí plodovky.
Položili ho na mě, přikryli a já se zmohla jen na „Jééééé…“. Otevřel na mě oko a hned spustil řev. Strašný řev až mě sestřičky uklidňovaly, že to je v pořádku a je to dobrý na plíce. Nechaly dotepat pupečníkovou krev a vše probíhalo s mimčem v náručí. Jen na chvíli s ním popošly ho umýt, zabalit a přeměřit a mě už čekalo jen konečné vyšetření.
„No, trošku potrhaná jste, ale nekrvácí to, tak to nebudeme šít. To bychom vás jen trápili.“
V tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Všichni odešli a mohli jsme se o samotě seznamovat jen my. ..naše rodina. Měl 3,3kg a 50cm. Dali nám společný 2 h na sále, které téměř celé Péťa strávil v náručí táty. Měla jsem toho dost a potřebovala si odpočinout. Jen jsem ležela, pozorovala je a nezapomínala se ujišťovat, že dýchá. Poté jsme se odebrali na pokoj šestinedělí, kde nám ho hned přivezli.
Ta euforie ze zrození mi vydržela jen jeden den. Druhý den se uvolnil nadstandard a tak jsem neváhala ho za každou cenu mít. Přítel přijel a staral se. I když nebyly žádné komplikace a vše proběhlo v pořádku, byla jsem neskutečně vysílená porodem a celým tím pobytem tam. Dolehly na mě poporodní deprese a vůbec jsem nevěděla, co teď s dítětem budu dělat. Porodem to přeci končí? Neudržela jsem malého Péťu ani v náručí.
Další fáze mého života, o které jsem si myslela, že už je za mnou a vyrovnala jsem se s ní. Ale všechno bylo vzhůru nohama. Místo toho, abych se radovala, že mám krásný zdravý dítě, začala jsem opět truchlit nad tím, o co všechno jsem vlastně tenkrát přišla. A co kdybych přišla i o Péťu? To už bych nepřežila. Neustále jsem ho chodila kontrolovat, jestli dýchá.
Přítel byl první týden s námi doma, staral se, ale pak už musel nastoupit zpátky do práce.
„Nenechávej mě tu s ním samotnou….“, brečela jsem mu, když odcházel.
„Já už musím, to zvládnete.“, uklidňoval mě a zabouchl dveře.
Ano, zvládli jsme to. Museli jsme. Po roce mohu říct, že jsme to opravdu zvládli a oba to i přežili. Možná kdybych vyhledala péči psychiatra, jak mi nedávno nabídla i moje dokonalá ségra, když jsem se rozhodla o tom mluvit, dokázala bych to pojmenovat mnohem dříve. A přitom právě ona, která to se mnou celé prožila, by tomu měla rozumět nejlíp. Čas to ale vymazal a ta díra zůstala jen ve mně. Celé to je jen o tom, dostat to ze sebe ven. Mluvit o věcech, které někteří nechtějí, nebo nezvládají slyšet. V mém případě jsem nenašla pochopení ani v rodině. Mám přeci krásný a zdravý dítě, tak co by mě mohlo trápit.
Už je to za mnou. Až s příchodem druhého dítěte jsem se dokázala vyrovnat se ztrátou prvního. Uvědomit si, že Kuba odešel, ale je tu Péťa a ten mě potřebuje. Naučila jsem se dívat na život s pokorou a každý den s ním, vnímám jako dar. Bez pečujícího přítele, bych to sama nikdy nezvládla a tímto mu patří velký dík, že tu mateřskou lásku zastával a já se k němu mohla později přidat.
Helena
Nejnovější komentáře