Isabelka

Už čtyři týdny po očekávané menstruaci a testy stále negativní. Ve skrytu duše jsem doufala, že to bude nějaká cystička. Přece jen po dvou měsících vztahu by bylo na dítě ještě příliš brzy – ne pro mě, na dítě jsem se těšila, ale ač přítel říkal, že chce, abych byla matkou jeho dětí, neplánoval to dřív, než-li za tři roky. Proto snad mé zděšení nad druhou silnou čárkou, která se na testu objevila po pěti týdnech, převládalo nad radostí …. až do prvního ultrazvuku. ,,Asi jste těhotná, ale zatím je to tak půl na půl,“ oznámil gynekolog bez vysvětlení toho, co to vlastně znamená. Chtěla jsem v sobě potlačit slzy, ale nešlo to, nicméně – tentokrát už to nebylo pro to, že jsem těhotná nechtěla být, ale právě naopak. Jak to myslel půl na půl ? To jako, že tam miminko z poloviny je a z poloviny není ? Moje nadšení vyplulo napovrch o týden později, kdy byla již na ultrazvuku vidět srdeční akce.

Na první screening ve 13tt jsem se strašně těšila, chtěla jsem na monitoru pozorovat ten malý živůtek rostoucí uvnitř mě, chtěla jsem vědět, jestli to bude holčička, nebo chlapeček a hlavně jsem se těšila, že toho mrňouska přítel konečně uvidí taky. ,,Je to to horší, takže holka,“ zavtipkoval doktor a já se radostí málem skutálela z lehátka. Naše dceruška, naše Isabelka, takhle jsme to chtěli a naše tužby byly splněny. Ač přítel moc nedokáže projevit radost, vím, že tam byla. Výsledky krevních testů už byly však horší, kdesi cosi kolem dokola, ale jednalo se o věci, které by byly patrné na ultrazvuku, což ovšem nebyly.

Těhotenství jsem nesnášela moc dobře, v jednom kuse nachlazená, neustálé bolesti zad, břicha, silné nevolnosti až do konce. Často jsem prohlašovala něco, za co bych se teď nejraději nafackovala a to, že chci mít třeba deset dětí, ale těhotná už být nechci.

Ve 29tt jsem po styku začala mírně krvácet, zděšeně jsem zalarmovala všechny přátele, ať mě někdo odveze na pohotovost a nakonec se obětovala sestřenka, i když vstávala za pět hodin do práce …. Doktorka v nemocnici ze mě radost neměla, chuděru jsem ji probudila a po ultrazvukovém vyšetření, kde bylo vše v pořádku, jsem zase odjela domů, ovšem s tím, že mám ráno přijet a pár dní si u nich pro jistotu poležím.

Pamatuji si to jako dodnes, v neděli jsem oslavila své jednadvacáté narozeniny a v pondělí ráno jsem už opět stepovala v nemocnici s krvácením. ,,Miminko je o tři týdny menší. Dostanete injekce na maturaci plic pošleme vás na speciální ultrazvuk, kam chodíte na screening a podle toho, co vám tam pan doktor řekne, se rozhodne o dalším postupu.“ Dostala jsem nějaké injekce na ředění krve a kvůli tvrdnutí bříška hořčík do kapačky. Pořád jsem nevěděla, proč ten humbuk kolem, ani jsem neměla odvahu ptát se. Zkrátka jsem svěřila vše do rukou doktorů a věřila, že oni ví nejlíp, co dělat. Doktor na ultrazvuku mi v podstatě řekl to samé, co v nemocnici, ač jsem byla teprve ve 32tt, bylo dle jeho slov nutné do tří dnů porodit. Loučil se se mnou slovy: ,,Domů půjdete až s miminkem v náručí.“ Byla jsem smutná a vyděšená, že se něco pokazilo, ale zároveň jsem se těšila na ten uzlíček lásky.

Převezli mě do nemocnice dál od mého bydliště, vzhledem k tomu, že u nás nebyli na předčasňátka připraveni. Vše se zdálo být zatím v pořádku, paní doktorka říkala, že čím dýl bude miminko v bříšku, tím lépe a že pokud bude pátý den na ultrazvuku vše v pořádku, pustí mě domů a budu si chodit na kontroly ambulantně. Čtvrtá noc byla zvláštní. Když jsem si sedala na záchod, cítila jsem zvláštní tlak ve stehnech, ale nepřipadalo mi to nikterak nebezpečné, řekla jsem si, že je to prostě křeč. Usínala jsem jako vždy s rukou na bříšku. Moje dcerka byla strašně malinkatá, takže ačkoli jsem cítila její pohyby, nikdy jsem nepoznala, kde má hlavičku, kde nožičku… až tu noc jsem poprvé cítila její ručičku, každý prstíček zvlášť, hladila jsem ji a usmívala se, bylo to nádherné. Kdo mohl vědět, že o pár hodin později bude vše jinak …

Ráno jsem se nemohla dočkat ultrazvuku a doufala, že vše bude v pohodě a já budu moct jít domů za svým přítelem. Lehla jsem si na lehátko a paní doktorka přiložila ultrazvuk k bříšku, však v zápětí řekla medikům, co stáli kolem mě, ať odejdou. Hrklo ve mně – co se probůh děje ?! Stiskla mi dlaň a než stačila říct, že Isabelce nebije srdíčko, histericky jsem se rozbrečela. Myslím, že jsem v tu dobu měla v hlavě prázdno. Neptala jsem se proč, jak je to možný, jen jsem prostě brečela. Paní doktorka mi dala Lexaurin a oznámila, že mi vyvolají porod. Nepřemýšlela jsem, jestli to tak chci, nebo ne, byla jsem hromada něčeho, co se asi za chvíli složí. Vynutila jsem si od paní sanitářky cigaretu a utekla ven. Klečela jsem ve sněhu pouze v noční košili a volala příteli. V breku jsem po něm řvala, ať okamžitě přijede, ptal se proč a já nebyla schopná to ze sebe vykoktat, jako bych měla pocit, že teprve až to řeknu, bude to pravda, ale pod jeho stálým nátlakem jsem ze sebe po minutách histerického vzlykání vysoukala, že je Isabelka mrtvá …. Nevím, co řekl, ale do hodiny byl u mě. V tu dobu už jsem v sobě měla tyčinky na roztáhnutí hrdla. Seděla jsem na židli v porodním boxu, už jsem ani nebrečela, prostě jsem se dívala do prázdna a kousala si do ruky. Přítel mě objímal a já nebyla schopná ničeho… oplatit mu objetí, pozdravit ho, podívat se na něj, nic… Měla jsem pocit absolutního selhání. Asi po dvou hodinách jsem se teprve zmohla navrhnout, že by jsme se mohli jít projít, tak jsme šli a po cestě zpět už mě začínaly trýznit menší bolesti. Dostala jsem tabletku a bolesti začaly být nesnesitelné. Závidím maminkám, co si mohly říct, že se během kontrakcí stihly prospat. Měla jsem bolesti v kuse několik hodin, ani vteřina s tím, že by se zmírnily. Lezla jsem po čtyřech, zkoušela hopsat na balónu a žádná úleva. Přítel měl ode mě rozkousané ruce a sestry na oddělení musely bláznit, protože si na něj dovolil chudák třikrát zazvonit, aby nás informovaly o tom, co se vlastně děje a co bude dál. Odpovědi jsme se nikdy nedočkaly, sestra vždy vešla a opět rychle odešla. Až teď, s odstupem času chápu, že jí samotné celá ta událost nemusela být zrovna příjemná. Po osmi hodinách neskutečných bolestí jsem poprosila o epidural, načež mi PA donesla papíry k podepsání všech možných nežádoucích účinků a než si to přečtu, dá mi prý kapačku s něčím, co mi pomůže… Ano, rozjel se porod. Z mého křiku musela být vzhůru celá nemocniční budova, snažila jsem se to rozdýchávat, ale nešlo to. ,,Zatlačte,“ tlačím a nic … ,,Zatlačte, jako by jste šla na velkou.“ Nepříjemný pocit mezi nohama, přestala kontrakce, zvedla jsem se a viděla venku hlavičku. Druhé zatlačení, třetí a holčička byla na světě. Čtvrté a placenta taky. Odnesli mi ji. Dostala jsem obrovskou zimnici a ve skrytu duše doufala, že odcházím za svou holčičkou. Přítel mě držel za ruku a opakoval, že jsem statečná. Za chvíli Isabelku přinesli zabalenou v bílé peřince. Proboha, byla tak nádherná. Jakožto blondýna jsem celé těhotenství tajně doufala, že má přítel dominatnější geny a budeme mít krásnou černovlásku. Měli jsme. Pořád jsem doufala, že se spletli, že neumřela, ale bohužel. Chovala jsem si ji a přítel mě objímal. Nemohla jsem z ní spustit zrak, ač mi slzy tekly po tvářích. Byla vysněná, naše. Sestřička s přítelem vyřizovali nějaké formality ohledně pohřbení, ale já to nevnímala, chtěla jsem jen být se svou maličkou. Po hodině mi ji odnesli a nechali mě ležet… Snad poprvé jsem se rozhlédla po pokoji. Hned naproti postele byla nástěnka s fotkami zdravých miminek a na nich napsáno ,,děkujeme“. Byla jsem z toho absolutně zničená. Po hodině mi nabídli převoz na normální pokoj, na což jsem protestovala, že půjdu po svých. Je to zvláštní, usmívala jsem se a chtěla si se všemi strašně povídat, ale možná to bylo tím rajským plynem, který mi poskytli při samotném porodu. Přítel šel se mnou, odevzdal mě do rukou sestřičky a musel odejít, bylo už pozdě. Potřebovala jsem být sama, sama se svým smutkem, vztekem, chtěla jsem se vyřvat, vyvztekat a oni mě dali na pokoj k nějaké holčině po operaci. Brouzdala jsem chodbou tam a zpátky asi čtyři hodiny, než jsem ulehla… ale neusnula jsem. Ráno donesli snídani. Hlupáci ! Jako by si mysleli, že mám na jídlo chuť ! Nenáviděla jsem je za to. Nenáviděla jsem všechny. Dostala jsem ještě jakousi kapačku a konečně si mě přítel mohl odvézt pryč. Dostali jsme za úkol vyzvednout ještě cosi v lékárně a tam to všechno přišlo. Maminka s kočárkem… Proč ona má dítě a proč já ne ? Proč ?!! Nesnesla jsem pohled na vše, co naznačovalo přítomnost nějakého dítěte, bylo to k nevydžení. A upřímně – šla jsem se hned opít.

Jít domů nepřipadalo v úvahu. Zašili jsme se na tři dny u kamarádky a byli tam, pomohlo mi to trochu odprostit se od všech těch myšlenek. Ale věděla jsem, že je to stejně nevyhnutelné. Máma se mě zeptala, jestli má vyklidit z pokoje vše, co by mi připomínalo maličkou… Fotky z ultrazvuku, aviváž pro miminka, kousátka, hračky, postýlku …… Řekla jsem, že ne, tímhle jsem si prostě musela projít. A po týdnu to přišlo. Otevřela jsem dveře do pokoje a padlo na mě úplně všechno. Čerstvě vymalováno a vše nachystáno pro příchod miminka. Kdo mohl vědět, že se z porodnice vrátím s prázdnou náručí ? Že to, co mělo být najednou prostě není ? Všechny věci jsem pomalu zabalila… i oblečení, které jsem nosila, všechno. Pak jsem se svalila na postel a brečela a brečela. Když jsem myslela, že už je o něco lépe, přišla ta úplně nejhorší rána. Napustila jsem si vodu a chystala se okoupat, když jsem se uviděla nahá v zrcadle. Kde mám bříško ? Tak sakra, kde ? Kam zmizelo ? Proč mám najednou zase špeky ? Proč ?! Na topení jsem měla pověšený ručník, ručník s vyšitým nápisem ,,maminka,“ který jsem dostala od své mámy k Vánocům. Objala jsem ho, zabořila do něj obličej a nekontrolovatelně jsem opět brečela.

S pracováním na dalším miminku jsme neotáleli, po měsíci, jak bylo tak nějak dýchatelněji a my se oba vrátili do práce, jsme si řekli, že buď a nebo a opět… dva týdny zpoždění. Celá šťastná jsem utíkala znovu na gynekologii, kde mi však doktor zkazil radost a řekl mi, že mám na vaječníku velikou cystu, že mi píchne injekci a buď praskne sama, nebo mi ji odstraní. Zhroutila jsem se. Copak nestačí, že mi zemřelo dítě ? Teď musí být ještě tohle ? Tímhle začalo období, kdy jsem přemýšlela, jakým způsobem spáchám sebevraždu. Jednoho dne mi nějaká paní řekla, že cysta je vlastně váček bolesti a že aby sama praskla, je potřeba dát volný průchod emocím a jeden večer se tak stalo. Nevím, co bylo impulzem, ale bylo to od porodu to nejsilnější, co se ze mě linulo. Ani snad na pohřbu to se mnou tak nemávalo, tam byly emoce spíše potlačeny. Klečela jsem v slzách na zemi držíc fotku Isabelky v ruce a prosila jsem ji, ať se vrátí. Prosila jsem o to samé vesmír, Boha a snad vše, v co věřím i nevěřím, až jsem vyčerpáním usnula, však ráno cysta opravdu praskla. Potřebovala jsem najít všemožné odovědi a tak jsem si koupila knížku PRÁZDNÁ KOLÉBKA. Po jejím přečtení mi bylo o mnoho lépe. Tak nějak jsem to začala akceptovat a uvědomovat si, že ve své bolesti nejsem sama, ale to nejhorší mě ještě čekalo – pitevní zpráva. Tak nějak jsem věřila, že nenajdou příčinu, že to prostě byl osud a hotovo a právě proto mě zničilo, když tam příčina smrti zmíněna byla – infarkty na placentně zabírající 90 procent, ucpání průtoků, atd, atd … A i když ten den byl šílený, právě od toho dne je lépe. Neříkám, že to nebolí a že se mi nestýská, ale už nebrečím při pohledu na každou maminu s kočárkem, tak nějak jsem se s tím smířila.

I já teď čekám dítě, ale zjistili mi poruchu krve. Ač si píchám injekce a beru všemožné léky, nikdo mi nezaručí, že to tentokrát bude v pořádku. A tak i přes strach nezbývá nic, než věřit. Dnes, když to píšu, zbývají dva dny a bude to 7 měsíců, co Isabel odešla. 7 měsíců totálního šílenství, prázdnoty, různých myšlenek, pocitů bezradnosti, osamělosti, 7 měsíců od doby, co jsem se změnila, co část mě zemřela. A i kdybych měla třeba 10 dalších dětí, pořád ve mně bude místo, kam patří jen má prvorozená dcera a ona mrtvá část mě už se nikdy nevrátí, ta odešla s Isabelkou. I když jsem ji nechala jít, dala jí svolení opět se narodit do rodiny, kterou si vybere, bude vždy moje milovaná holčička.

Tereza

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Komentáře nejsou povoleny.