Můj příběh

Měli bychom se vždy milovat tak, jako bychom se viděli naposledy.
Annie Girardot

Maličcí skřítci – Čestmír a Vilém

Moje druhé těhotenství


Mám jedno dítě – krásnou a zdravou dceru, která se narodila v r. 2008 (o jejím krásném porodu píšu na www.pribehyproivanu.cz). Za rok a půl jsem znovu otěhotněla a nenapadlo mě, že by někde měl nastat nějaký problém. Z počátku bylo vše jako poprvé – těhotenské nevolnosti v prvním trimestru. Jen byly o něco mírnější, ale trvaly delší čas. A já se těšila na druhý trimestr, kdy pominou a já si to budu konečně užívat. To období nakonec bylo velice krátké a já jakobych skočila rovnou do třetího trimestru. Na ultrazvuku ve 20. tt doktorce přišlo vše v pohodě, nepoznala, že čekám dvojčata. A pak, v podstatě skoro během měsíce, se mi břicho zvětšilo tak, jakobych měla rodit. Bylo hrozně těžké a napjaté, hrozně mě bolely záda. Děsila jsem se toho, jak dlouho to ještě vydržím. Věděla jsem, že něco není v pořádku, ale nechtěla jsem si to připustit a doktorů se bála.

Přibývala mi plodová voda, mezitím byly Vánoce a když jsem pak šla v půlce ledna k doktorce, tak se chovala hrozně. Na ultrazvuku nic neviděla, jen plodovou vodu. Tahle doktorka mi řekla, že teď je ještě čas se toho plodu zbavit. To bylo tak zraňující. Rozrušená volala k Apolináři, ať mě vezmou na ultrazvuk, objednali mě až za 3 dny. Moc mi pomohla jedna léčitelka, u které jsem byla pár dnů předtím. I když mi vlastně neřekla pravdu, ale psychicky mě připravila na vše, že jsem byla v klidu. Řekla, že dítě bude v pořádku, ale, že budu hospitalizovaná, ať se tomu odevzdám. A ať se hlavně teď soustředím na dítě. Mě přišlo, že mi to v tomhle těhotenství nějak nešlo, měla jsem pocit viny. Tak se mi to podařilo aspoň v posledních dnech procítit hlubokou mateřskou lásku.

Brzo ráno ve čtvrtek 21.1. 2010 mi začala odtékat plodová voda. Bylo to děsivé, že děťátko nedonosím, ale nezbylo mi, než se odevzdat tomu, co se dělo. Na ten den jsem byla objednaná na ultrazvuk do Apolináře, tak jsme jeli tam. Prvně nechtěli mého muže pustit se mnou, při kontrakcích a odtékání plodové vody sepisovali moje údaje. Tak zjistili, že jsem první dítě rodila doma. Na základě toho mě doktorka u porodu ponižovala. Tekly ze mě litry a litry vody, mně se fyzicky ulevovalo, hrozné napětí z břicha se uvolňovalo, ale byla ve mně úzkost, co přijde dál. Teprv tam zjistili, že asi čekám dvojčata. Pak mě naložili na postel a zřízenci se mnou přímo běželi o patro níž na lepší ultrazvuk. Porod se čím dál víc rozbíhal. Bylo to, jak v akčním filmu, jak se se mnou řítili chodbou. Docent Calda to potrdil, že čekám dvojčata, vitální a zjistil v jaké poloze jsou. Pak mě převezli nazpátek, tam byl můj muž a odvezli mě na porodní pokoj. V jednu chvíli to vypadalo, že mi dají něco na zastavení porodu, ale asi už to bylo hodně rozběhlé.

Byl tam příjemný doktor a příšerná mladá akční doktorka. Musela jsem na porodní křeslo v pololeže, bylo to pro mě hrozně nepřirozené a pak mi ta doktorka osolila to, že jsem rodila předtím doma. Říkala, že teď jsou nám dobrý a ať jí slíbíme, že už nikdy rodit doma nebudeme. Když přišla kontrakce, tak jsem si ulevovala hlasem, tak jak jsem to dělala u předchozího nádherného porodu. Ona mi to zakázala, že prý je to neefektivní. Až později jsem si uvědomila, že jsem si to nemusela nechat dovolit, vždyť já přece vím, jak rodit. Vůbec nečekala na kontrakce a Čestmíra ze mě vytáhla. Pak to vypadalo, že je Vilém napříč a že mě budou muset řezat. Ale naštěstí se tomu fajn doktorovi podařilo přes břicho chlapečka posunout. Pak se narodil Vilém, hned je odnesli, pak mě uspala anestezioložka působící jako anděl a ta nepříjemná doktorka mě oholila a vyčistila dělohu.

Jsem ráda, že to šlo tak rychle (asi hodinu), protože chlapečci byli ještě maličcí a že mě nemuseli řezat, nedovedu si představit, jak někdo může s porodními bolestmi vydržet v porodnici déle, v tak odcizeném neútulném prostředí s nepříjemným chováním části personálu. Bohužel jeden arogantní člověk vydá za deset slušných. Vadí mi, jakým způsobem se ta doktorka chovala. Kdyby mi to říkala, někde v tramvaji, tak je mi to jedno. Ale je to jiné u porodu, když před ní ležím s roztaženýma nohama, úplně bezbranná a otevřená, s úzkostí, v šoku, co se vlastně děje a že nevím, co bude s mými dětmi. V takovéhle chvíli si to bohužel budu nadosmrti pamatovat. Mrzí mě, že si to někteří zdravotníci neuvědomují a chovají se rutinně a bez respektu.

Právě proto jsem si před tím zvolila porod doma, kvůli takovému chování, kvůli tomu, že jsem nechtěla, aby mi dítě sebrali, nedovedla jsem si představit, že při kontrakcích budu muset se s někým hádat. Nerozumím tomu, že se někteří zdravotníci nezamyslí nad tím, co je motivací žen rodit doma a chovají se v mém případě odstrašujícím způsobem tak, abych už tam nikdy nevkročila. Že automaticky předpokládají, že žena, která chce něco jiného než je jejich běžná rutina, tak je úplně blbá a dávají jí to sežrat.

Na porodní sál přišla doktorka z neonatologie s papírem, abychom si rozmysleli, jestli chceme zahájit péči o chlapečky, že je to na rozhraní, kdy se možná dají „zachránit“ . Čestmír měl 450 g, Vilém 500 g, ale asi se mu předtím pravá nožička zamotala do pupeční šňůry a chodidlo bylo nějakou dobu v břiše zaškrcené. Tak mu pak postupně, když byl v inkubátoru, odumírala.

Rozhodli jsme se, že jim dáme šanci. Díky tomu se zdravotníci chovali k chlapečkům jako k lidským bytostem a ne jako k odpadu na vyhození. Nastaly 4 dny nesnesitelných muk, co bude dál. Bylo to moc těžké, ale zároveň si uvědomovala, co má opravdu v životě smysl. A měli jsme aspoň čas na rozloučení se.

Po porodu jsem skončila na ženském oddělení, tam už to bylo léčivé. Sdílely jsme tam se staršími ženami své příběhy. Byla jsem tam pár dní, ale bylo to jak několik let. Dvakrát denně jsme za děťátky chodili, vlastně mě tam můj muž vždy dovezl na kolečkové židli. Já jsem ještě neměla sílu chodit. Škoda, že nebyli v jednom inkubátoru, slyšela jsem, že na západě je to možné. Poprvé jsem se úplně klepala.

Chlapečci byli maličcí, svým způsobem dokonalí, maličké ručičky s nehtíčky, ouška… Ale patřili do břicha k mámě, a mě to rvalo srdce, je tam vidět, jak jsem je vrhla do nelidského chladného světa a teď jim nemůžu pomoct. Bylo mi jich strašně líto, bylo to hrozné vidět je v těch krabicích s dýchacími přístroji a infuzemi, ultrazvukovali je a rentgenovali. V obklíčení přístrojů místo v mateřské náruči. Ptala jsem se – co je vlastně lidské, co je etické, co je pomoc? Říkala jsem lidem z neonatologie, že nechci je tady nějak uměle držet za každou cenu, hlavně ať se netrápí a ať je nic nebolí. Primářka odpověděla, že jsem první, kdo jí tohle za 20 let říká. Ale já měla tehdy doma dvouletou zdravou dceru (péče o ní mi pak nesmírně pomohla, její bezprostřednost a bytí v přítomnosti taky). A výhled na dvě postižené zmrzačené děti mě děsil. Jindy jsem v jejích očích viděla slzy. Dokonce jsem o ní slyšela, že když jedna maminka neměla sílu se s děťátkem rozloučit a nechat ho zemřít v náručí, tak to udělala za ni.

Byli tam citliví a empatičtí a opravdu lidští, neuvěřitelně mě to překvapilo, nic takového jsem nečekala. Pořád nás informovali o situaci, někdy i muže během dne telefonem. Sama primářka mi jednou navrhla, ať dám do inkubátoru ruku, to jsem pak dělala a taky zpívala a omlouvala jsem se chlapečkům, že jim nemůžu víc dát.

Třetí den nám řekli, že s Čestmírkem to nevypadá dobře, s naším souhlasem ho odpojili od přístrojů, osvobodili od hadiček, aby nám mohl zemřít v náručí. Personál byl velice citlivý, pípání přístrojů bylo vypnuto a my se o samotě mohli loučit. Zpívali jsme mu a plakali. Ten den, po delší době svítilo jasné slunce, které prozářilo tyhle silné okamžiky. Bylo to pro mě do té doby nebližší setkání se smrtí.

Zdráhám se to říct, ale tehdy se mi ulevilo. Že technika nemá zas takovou moc nad životem a smrtí. Důvěra a respekt před přírodou, která je mocnější. Před koloběhem života a smrti.

Další den ráno odpojili i Vilémka, ale to už bylo jiné, jakoby už nebyl přítomný, asi už odešel za bratříčkem. Doktor říkal, že už je v podstatě pod narkózou.

Ten den jsem se i s prázdnou náručí vrátila domů. Bylo to pro nás těžké, můj muž zařizoval pohřeb a rodné a úmrtní listy, porodné a pohřebné, mateřskou… Já se snažila začít znova žít, ale nejdřív bylo potřeba se rozloučit. Chlapečkům jsem ušila jednoduché zavinovačky do rakviček. Pak byl pohřeb a kremace. Spousta přátel nás podpořilo, psali nám smsky, modlili se za nás, ještě když jsme byli v nemocnici. Některé kamarádky se vzdálily, jiné naopak přiblížily. Popel jsme zakopali u mladého doubku na skále v blízkosti našeho bydliště. Několikrát ročně tam chodíme.

Tehdy přišla spousta neřešitelných otázek. Bylo to milosrdné, vlastně v té hrůze, to nejlepší řešení. Jsem ráda, že jsem se nemusela rozhodovat, jako ženy, které zjistí vadu dítěte a nutí je na potrat. Nevadí mi, že moje gynekoložka, něco nezjistila dřív. Vím, že bych pak byla v nemocnici, uměle by se těhotenství prodlužovalo. Už jsem k ní nikdy potom nešla a kartu mi, i když jsem o to žádala, neposlala.

V mém případě pravděpodobně šlo o tzv. transfúzní syndrom, ke kterému někdy dochází jednovaječných dvojčat. Že jedno dvojče žije na úkor druhého, dochází mezi nimi k transfúzi krve, cévní systém nefunguje tak jak má, je tam jen jedna placenta. A většinou to nekončí vůbec dobře, nejmíň jedno umírá.

Takhle to příroda milosrdně vyřešila. A mně se ulevilo, i když to pak bylo hodně těžké. Podpořila nás také porodní asistentka Ivana, volali jsme ji brzo ráno v den porodu a konzultovali s ní, kam máme jet. Byli jsme za ní i po tom, nic po nás za to nechtěla. A dula Vlasta nám taky moc pomohla.

Když bylo mé dceři asi tři, tak mi jednou řekla, že se jí zdálo o bratříčcích, že byla v nebi, že jí vítali a měli tam hodně hraček a že se tam mají dobře.

 

Šťastné Vánoce a těžký nový rok

Moje třetí těhotenství

Po dvou letech od smrti chlapečků jsem znovu otěhotněla. Jednoho večera na konci listopadu 2011, když jsem zpívala své skoro 4eté dceři na uspání – jsem si to najednou uvědomila, přišlo to tak ke mně, že jsem těhotná. V těch dnech měly přijít měsíčky. Pamatuji si ten nádherný pocit, ta vlna radosti, co mě zaplavila. Měsíčky nepřicházely, na Štědrý den jsem si udělala test a byly tam 2 čárky! Strávila jsem radostné Vánoční dny procházkami k řece. V lednu přišly nevolnosti a zvracení, které už dobře znám. Hodně se mi vybavovaly zážitky z předchozího těhotenství. Ale i tak mě pořád zaplavovala radost, že přišlo další mimnko. Dařilo se mi na něj se na začátku těhotenství daleko víc naladit než v těch předešlých. Představovala jsem si, jak asi bude vypadat – jestli asi bude mít hlavičku plnou černých vlásků, jak se na mě usmívá, leze, chodí… Jak budou spolu se svou sestřičkou.

Během ledna se mi zdál jeden sen o miminku, že k nám propadl stropem nádherný zářivý chlapeček, měl světlé kudrnaté vlasy a byl starší, vypadal asi jako dvouletý a smál se na nás. Když jsem se probudila, tak mi to přišlo jako zpráva od miminka, že všechno bude v pořádku. Nenapadlo mě, že vlastně bylo tak světlé, protože bylo andělské.

Na konci ledna bylo dvouleté výročí narození a brzkého odchodu našich chlapečků. Šli jsme na skálu, kde jsme bratříčky pohřbili – uctít jejich památku, pozdravit je, říct jim, že čekáme další miminko. A já jsem tam opravdu cítila, že už jsem s tím smířená vyrovnaná, cítila jsem lehkost, úlevu. Ale to už asi naše miminko nebylo s námi… Z tohohle kopce je vidět na Říp, kde je zas pohřbena Andělka, miminko mé kamarádky.

Za pár dnů nato, ve 12. tt jsem se šla na kontrolu ke svému gynekologovi, bylo to v předvečer narozenin mé dcery, trochu jsem se bála, ale říkala jsem si, to určitě dopadne. Je to pro mne šťastný den, před 4 lety nejkrásnější den mého života, kdy jsem doma rodila svou dcerušku.

Ten pátek svítilo slunce, já byla v dobré náladě, těšila se, že mimi uvidím na ultrazvuku. Už dva dny mi taky už nebylo tolik na zvracení, tak jsem se těšila, že už začíná druhý trimestr, kdy mi bude líp a já si budu těhotenství a miminko užívat – budem chodit na cvičení, cranio, plavat…

Ale asi to bylo tím, že hladina hormonů už byla nižší. Přišla jsem k doktorovi, vypsal mi těhotenskou průkazku (vydržela mi jen jeden den) a pak mi dal na břicho ultrazvuk, já neviděla na monitor, ale jeho vážnou mlčící tvář a pak nastaly nejtěžší chvíle, řekl mi, že tam nevidí srdíčko a že bych měla jet do nemocnice, aby se podívali na lepším přístroji a že to třeba bude všechno dobrý, že on to nemusí vidět správně. Ale, že jestli srdíčko nebije, tak bych měla podstoupit vyčištění dělohy, abych pak neměla problémy v dalším těhotenství.

Pak nastala asi nejstrašnější hodina, vůbec skoro nevím, co jsem pak dělala, zavolala jsem svýmu muži, ani nevím jak jsem se dostala na metro, kde jsme se sešli. Ani jsem nebrečela, to až pak, když jsem se vrátila z nemocnice. Dorazili jsme na Bulovku před 15 h a čekali na chodbě před ambulancí a mně se tam nevím proč ulevilo a od té doby už to bylo lepší. Přišla jsem si totálně v přítomnosti – vytržená a hozená do reality, ale zároveň jakoby pod nějakou Boží ochranou. Z nemocnice si pamatuji každý detail, pak mě vyšetřila doktorka – anděl, mladá žena jménem Maxová. Potrvrdila mi, že srdíčko nebije, že jde o zamlké těhotenství a miminko se nehýbe. Já už jsem se na to cestou vnitřně připravila. A že by bylo dobré jít na revizi buď dnes nebo můžu jet domů a přijet zítra. Já už jsem to chtěla mít za sebou a cítila jsem, že jsem v dobrých rukou, že to bude dělat ona.

Byla velice empatická a uklidnila mě a dala mi naději, což bylo pro mě v té chvíli hrozně důležité. Řekla, že se to děje ve čtvrtině až pětině těhotenství a že to nemá do budoucna žádný vliv na další těhotenství a že po 3 cyklech to můžeme zkusit znovu. A ani to předchozí těhotenství s dvojčátky nic neznamená – jednovaječná dvojčata jsou velice riziková.

Zkrátka mi dala znát, že jsem zdravá žena a že to bude dobrý a za to jsem ji velice vděčná a taky jsem ji tehdy poděkovala. Jsem k doktorům hodně skeptická, tak bych to ani nečekala. I jedna sestra mě tam utěšovala (ptala se mě, kde se narodila dcera a já to po předchozích zkušenostech neřekla). Všichni byli tak milí a hodní (což je v těžkých chvílích hodně důležité), dokonce i muž, který mě vezl výtahem na operační sál. Nebyl tam ani jeden nepříjemný člověk. Na narozeniny Berunky druhý den ráno jsem se vrátila a začala se z toho sbírat. V prvních dnech mi moc pomáhaly sny, co se mi zdálo a kniha Ženy, které běhaly s vlky – příběh Bezruká panna. Hodně jsem cítila léčivé síly své duše, jak mi říkají, co dělat. Ve středu jsme udělali obřad rozloučení s miminkem – dali jsme mu jméno Nikola.

Udělala jsem figurku miminka z včelího vosku, velkou 3,5 cm, protože tak prý bylo velké. Poplakala jsem si u toho za zvuku krásné hudby. Pak jsem udělala takové hnízdečko z ovčího rouna, pak přišla dcera a hnízdečko se jí moc líbilo, dala miminku různé dárky do postýlky – žalud, nalepovací naušnici ve tvaru růžového motýla. Pak jsem doma našla dřevěnou lodičku z kůry, kterou v létě vyrobil můj muž a řekli jsme si, že miminko pustíme po řece. Prvně jsem si říkali, že bychom ho mohli zakopat, ale ani by to nešlo, protože mrzlo, tak nás napadla řeka. Na lodičku jsme ještě dali hořící svíčku a po vodě poslali ještě bílé květy. Bylo to moc dojemné a osvobozující se takto rozloučit a poděkovat. Ten den napadl čerstvý bílý sníh a krásně svítilo slunce.

Bolest pak přicházela a ještě někdy přichází ve vlnách, ale postupně to slábne. Hodně mi pomohlo cranio s Navanitou – v láskyplné náruči vyplakat tu největší bolest (doma jsem neměla odvahu do toho ze začátku jít a ani moc příležitost, měla jsem strach, že bych se zbláznila, že bych to sama neunesla) a nakonec po dvou měsících mi obrovsky pomohla MUDr. Máslová, kerá mě nasměrovala k tomu, že nepotřebuju žádné psychology, ale tvořit, znovu začít malovat a velké formáty – pak se to odšpuntovalo a já do toho dala a dávám bolest i radost a jsem šťastná a naplněná. Nenarozené miminko mi přineslo obnovení mého tvoření skoro po 20 letech. Vystudovala jsem výtvarné školy a tam přestala kreslit, proud se zastavil a teď po letech znovu obnovil. Sice si předtím našel jiná koryta, ale teď mi připadá daleko přímější. Oprostila jsem se od negativních hodnocení, co jsem dřív slyšela a nechala se jimi zastavit.

Moje léčení bylo taky impulsem k vytvoření těchto stránek. Chtěla jsem se s vámi podělit o své znovuzrozené tvoření, skrz něž jsem se prokousávala žalem, bolestí a vztekem k léčení.

Ráda bych, aby tento web byl bezpečným prostorem i k vašemu sdílení a uctění památky našich dětí. Dětí, o nichž se většinou nemluví, okolí o nich často ani neví. Ale přitom tu byly a dotkly se hluboko našeho srdce.