Těhotenství po ztrátě

Nikdy ti není dáno přání, aniž by ti současně nebyla dána síla jej splnit. Možná však pro to budeš muset těžce pracovat.
Richard Bach

 

Mikuláš v lednu

Moje čtvrté těhotenství

 

Možná proto, že jsem jedináček, tak se dočkat druhého dítěte bylo tak těžké. Vždy jsem chtěla mít dvě děti, protože mi přišlo, že být jedináčkem je trochu nezdravé a vede k tomu být neurotickým a depresivním. Možná že mezi více sourozenci to tak taky může být, ale přijde mi, že ty problémy rodičů jsou víc rozložené a dítě na to není úplně samo. Což jsem pociťovala hlavně při rozvodu rodičů v pubertě.

Ale nakonec se to povedlo, vytoužené děťátko přišlo a už je tu pár týdnů s námi nádherný synáček. Jeho početí přišlo celkem nečekaně na jaře, skoro ve stejnou dobu jako jeho o pět let starší sestřička a narozeniny mají od sebe pět dnů. Byl počat den před smrtí manželovy skoro devadesátileté babičky a jen tři měsíce po předchozím zamlklém těhotenství. Jsem moc ráda, že na sebe syn nedal čekat, na druhou stranu jsem byla ještě taková „vycukaná“, ale věřím, že si vybral ten nejlepší čas. Je zvláštní, že všechna má těhotenství skončila na přelomu ledna a února.

Pokaždé jsem měla v těhotenství nevolnosti a zvracela jsem, ale teď, počtvrté to bylo nejlehčí. Možná jsem si na to zvykla a taky mě to uklidňovalo, že jsem těhotná, že hormony fungují. Pomohla mi jedna konzultace s psycholožkou, která mi řekla, že ta dvě předešlá těhotenství dokazují, jak jsou moje tělo a příroda moudré – že vlastně zabránilo něčemu horšímu. A že určitě můžu tělu důvěřovat.

Jezulátko

Ale věřit, že to bude dobré, bylo těžké. Chvílemi jsem myslela, že to nezvládnu. Jediné, co pomáhalo – odevzdat to Vyšší síle, modlit se. Proto jsem se chodila (a chodím) modlit k pražskému Jezulátku, ochránci dětí. Úplně si mě v tomto těhotenství našlo, když jsem šla „náhodou“ okolo.

Skoro celé těhotenství vše probíhalo dobře, ale psychicky to bylo náročné. Strachy nebo panika přicházely ve vlnách, obzvlášť když mi nějaký fyzický příznak (rychle rostoucí břicho) nebo nějaká nečekaná slovní poznámka připomněla předchozí dvě těhotenství. Například typu: „Vy máte ale velké břicho. Nebudou to dvojčata?“. Taky když se časově týden těhotenství shodoval s předešlým, ve kterém se zrovna dělo něco náročného. Třeba jsem se upínala k ultrazvuku ve 12. týdnu, tehdy mi mi doktor řekl, k mému šoku, že srdíčko nebije. Teď jsem se hrozně bála, ale vše bylo v pořádku a tak to bylo díkybohu i na všech dalších vyšetřeních a mně to vždy uklidnilo.

Pár dnů po prvním ultrazvuku, zrovna byly horké srpnové dny, jsem se moc nešetřila, přes den chodila po městě a kvečeru šla ke kadeřnici. K ní jsem přišla, dosedla, ona mi začala mýt hlavu a já začala krvácet. Byl to hrozný šok, zavolala jsem si sanitku a když se se mnou, s mou mokrou hlavou a zakrvácenou sukní, kodrcala do Motola, tak už jsem myslela na nejhorší. Ale na ultrazvuku se naštěstí ukázalo, že miminko je v pohodě. Dva dny si mě tam nechali, pak jsem šla domů. Nezjistili, proč se to stalo. Ale dva týdny na to jsem trochu začala špinit, tak jsem tam jela znovu. A doktor při vyšetření našel na čípku polyp, ten mi odstranil a od té doby už byl klid.

V těhotenství i po porodu bylo těžké se miminku úplně otevřít, uvolnit se, užívat si to. Uvěřit, že tady s námi opravdu je a bude. Byla jsem hodně opatrná, jakoby ve střehu. Ještě teď se občas, když spí, dívám, jestli dýchá. Naštěstí důvěra v život je pořád silnější, ale chce to čas a některé jizvy v člověku zůstávají a andělské děti jsou pořád součástí rodiny. Přinesly mi pokoru, uvědomění, že život nejde mít pod kontrolou a že děti jsou dar.

O porodu píšu na stránkách Příběhy pro Ivanu zde.

 

Cesta

převzato z webu Příběhy pro Ivanu

Třetí porod, narození Benjamina, 20.6. 2013. Cesta k tomuto porodu nebyla lehká. Předcházel mu porod nejstarší dcery Helenky, v květnu 2009, z kterého jsem si odnesla malá „traumátka“. Ne, že by mi někdo úmyslně ubližoval. Ale člověk byl nakonec nenápadně natlačen tam, kde ho personál porodnice potřeboval. I přes to, že porod probíhal bez problému a naprosto hladce. Spoustu zásadních detailů jsem podcenila. Například to, že je dobré mít „svoji porodní bábu“. Myslela jsem si, že komunikaci s personálem v porodnici zvládneme sami. Porod byla vlastně moje první hospitalizace v nemocnici v životě. Mnozí by řekli, buď ráda, máš zdravé dítě – tak co chceš víc. Mrzelo to o to víc, že jsem byla poučena tím, co sepsaly naše a zahraniční porodní asistentky. Mimo jiné i mojí první „povinnnou porodní literaturou“ – zde často zmiňovanými Hovory s porodní bábou. Díky téhle knížce jsem si uvědomila, že chci víc, než jen přítomnost svého muže u porodu a odmítnutí rutinního holení a klystýru. Bohužel u porodu Helenky se mi to naplnit nepodařilo, i když to možné bylo. Ivanu Königsmarkovou jsem vždycky obdivovala za tu energii, kterou vkládá do toho, aby se i ten „iracionální“ svět porodu stal plnohodnotnou součástí našeho zdravotnictví. Ten svět „babictví“ se mi zalíbil.

Porod syna Kryštofa, druhý porod, 22.6.2012. Byla jsem na něj připravená mnohem víc než na porod první. Po zkušenosti s Helenkou jsem do detailu propracovala porodní plán. Ne jen obecný požadavek „mít dítě hned u porodu u sebe“, který si každý interpretuje podle svých představ. Ale jasné instrukce, pokyny pro pediatry, strategicky nachystaná taška do porodnice, v níž nechyběly takové věci jako teplá dečka na přikrytí našeho druhorozence hned po porodu. A věděla jsem, že dokážu porodit. Hned po porodu jsme chtěli odejít domů. Na doporučení našich přátel jsem se zkontaktovala s porodní asistentkou. V té době netuším, jak ji budu nakonec potřebovat a že se naše rozhovory kolem péče o novorozence rozhodně točit nebudou…

Kryštof během porodu zemřel. Nikdo nezjistil, co se vlastně stalo. Exaktní věda přišla s rozpačitými závěry. Nevěděli. Prý asi selhala placenta. Když tento příběh sepisuji, je to zrovna rok a čtyři dny od jeho smrti. Nejen mně se život obrátil vzhůru nohama. Zůstal nám po něm otisk nožiček a ručiček modrou barvou na malém plátně, který jsme s manželem udělali v márnici. Pak pár fotek a neuvěřitelná bolest. Byl tak nádherný. Uložili jsme ho do malé rakvičky. Před pár dny mu dcera koupila malou dřevěnou lodičku. Odnesli jsme mu ji na hřbitov. Pluje si tam v malém jezírku.

Tři měsíce po Kryštofově smrti jsem znovu otěhotněla. V té době si ordinuji psychoterapii u naší dobré rodinné přítelkyně. Současně se ve mně obnovuje a mnohonásobně zesiluje víra a důvěra v to, že jsem ve všem, co podnikám, držena v náručí Boží. Těhotenství s Benjaminem je velmi naplněné. Přes všechny ty propady během něj, strach z opětovné smrti dítěte během porodu až ke klidné jistotě, že bude vše v pořádku. Od nepříjemného rozhodování, jestli tentokrát zvolit jako „jistotu“ navrhovaný císařský řez, k „jistotě“ přirozeného porodu. Modlím se, abych se rozhodla správně. Není moc čeho bych se chytila. Znám akorát příběh jedné rodiny, kterým se stalo to samé co nám a odolali tlaku dobře míněných nabídek, dalšího syna porodili doma. Teď jsou Vadimovi tři roky. A znovu opět probublávající otázka: Může se to stát znovu? Zjišťujeme, že smrt dětí v „porodním období“ není vzácná. V půlce těhotenství se účastním besedy s Ivanou Königsmarkovou. Naslouchám. Sleduji ty úžasné záběry z úžasných porodů a ptám se, jestli mám vůbec ještě nárok na takový prožitek po synově smrti. Jsou to takové mé malé osobní etudy ověřující sílu, která se ve mně rodí. Postupem času si začínám uvědomovat, že nesmím ustrnout v bodě: „Je mi jedno kde a jak porodím, hlavně že bude dítě živé a zdravé“. A vím, že mám nárok na porod, z kterého bych si neodnášela nějakou zátěž. Po celý ten rok a celé těhotenství komunikuji se svou kamarádkou, porodní asistentkou Laďkou. Náš vztah se prohlubuje, v mnoha chvílích, a bylo jich nepočítaně, mě drží nad vodou nekompromisním připomenutím víry. To samé dělá můj „nevěrec“ manžel. Nic jiného na mě stejně moc neplatí.

Pamatuji si, jak jsem v zimě na horách čekala pod sjezdovkou a dávala pozor, jestli se z kopce nějak nezvladatelně neřítí naše tříletá dcera. A najednou jsem před sebou viděla dvě cesty. Jedna rovná a široká jak dálnice, vymetená jak západoněmecké ulice a na jejím konci stojí klidně ozářený operační stůl přichystaný na porod našeho syna. A druhá cesta, hned vedle této, klikatá, složitá, každou chvíli jsem se musela sehnout, abych podlezla nějaké rostoucí roští. Zarostlá a klikatá tak, že jsem nedohlédla na její konec, tam někde byl přirozený porod. Dvě cesty jak z pohádky. Kráčíme tou „trnitou“, požehnanou cestou.

Balím si tašku do porodnice, lehce ledabyle, sama pak už ani nevím, kde co mám. Peru ty malé oblečky, s lehkou nedůvěrou a opatrností je skládám do skříně. Vrací se mi to. Ten okamžik, kdy jsem se vloni vrátila z nemocnice a vše, co bylo pro Kryštofka nachystáno, jsem v slzách a v jakémsi stavu nepříčetnosti naskládala zpět do velkých tašek. Sepisuji nový porodní plán. Stojí mě to nemalé přemáhaní. Je takřka stejný jako předchozí.

Laďka – přibližně tři měsíce před porodem Benjamina – získává práci jako „externí porodní asistentka“ ve vyškovské porodnici. Z počátku tomu nevěnuji moc pozornosti. Ale s postupujícím časem je mi jasné, že i přes vzdálenost, která nás od porodnice dělí, musím být v závěrečné fázi těhotenství v péči lékařů, jejichž srdce jsou otevřená a ochotná vyčkávat. A mít u porodu někoho, komu důvěřuji. Chci, aby se Benjamin narodil do Laďčiných rukou. Rozhoduji se pro vyškovskou porodnici. Při prvních kontrolách, čtrnáct dní před termínem, se vše začíná naplňovat. Jsem nadšená z celkového přístupu. Moje anamnéza je trochu složitější, ale nikdo mi to nedává najevo. Jsem tu normální těhotnou ženou. Naladění lékařů a porodních asistentek na porodním oddělení vnímám jako malý zázrak na našem zdravotnickém poli. Tři dny po termínu se nechávám na vlastní žádost hospitalizovat. Z počátku ne moc dobrovolně, spíš mám jen pocit, že mi nic jiného nezbývá a že dělám maximum toho, co mohu udělat pro sebe a naše dítě. Představa, že se mi porod bude muset rozběhnout v nemocnici, je pro mě stresující. Ale cesta s Benjaminem mi byla odmetána i tentokrát. Jsem „ubytována“ na prázdném čtyřlůžkovém pokoji šestinedělí. Mám pro sebe víc prostoru, než jsem doufala, 40 metrů čtverečních samoty uprostřed nemocnice. Chodím ven, trhat třešně ze starých stromů v nemocničním areálu a procházím se pod jejich korunami. Vím, že to bude dobré. Všichni bez výjimky jsou na mě milí a chovají se profesionálně. Za ty dva dny tam se stihnu slušně aklimatizovat. Je úterý. Ve středu mi primář navrhuje zavedení prostinové tablety. Prý je bez problému ochoten vyčkávat i čtrnáct dní po termínu, ale s mou anamnézou… Podle jeho popisu to je skoro jako si dát panáka dobré meruňkovice a čekat, jestli se pod jejím vlivem začne člověk spontánně radovat. A když ne, dá si po nějaké době dalšího… Prosím o odklad, aspoň do neděle. Jsou mi sdělena rizika i fakt, že i přes intenzivní lékařské kontroly mi nemohou zaručit život našeho dítěte. Vím to. Za tu otevřenost jsem vděčná, bez nějakého dohadování mi je vyhověno, v pondělí se uvidí. Nevím, jestli dělám dobře. Ale vyvolání porodu vnímám jako riskantní podnik. Současně už nemám sílu porod moc dlouho „odkládat“. Tento porod pro mě představuje opravdu přechod, je něčím jiným, než „iniciací“. V posledních týdnech těhotenství s Benjaminem mám pocit, že si občas sáhnu na dno a propadám panice. Ale jsem velmi rychle z toho dna pozvedána a vím, že ta cesta, na které jsme, je správná.

Před středečním večerním monitorem – chodíme třikrát denně, do toho ještě mezikontroly obyčejným stetoskopem – se intenzivně modlím za to, ať můžeme oslavit Kryštofovy první narozeniny narozením zdravého a živého sourozence, ať můj rozum vypne a mé tělo se probudí a začne dítě pouštět ven. Sednu si na postel, a dostaví se taková krásná táhlá kontrakce do celé dělohy. Jenže u toho klidně sedím. A když se mě před monitorem na porodním oddělení porodní asistentka ptá, jestli už něco, nadšeně zvolám: „Jedna!“ Asistentka řekne akorát: „Aha… jedna, takže nic.“ Ale na monitoru se konečně, oproti předchozím záznamům, toko křivka rozhoupává. Akorát si u toho v klidu čtu. Ten záznam na monitoru ale vzbudí všeobecnou radost. Jenže mě nic nebolí, žádné tlaky a bolesti v podbřišku jako při předchozích dvou dětech. Nic. Na šestinedělí mi službu konající sestra řekne, že když to zaspím, budou to jen poslíčky. Tak ty kontrakce zaspím. Jen se občas v noci vzbudím horkem, které v na jih orientovaných nemocničních pokojích v těch dnech panuje téměř nepřetržitě. Prakticky pořádně nespím už druhou noc. Pak usínám a říkám si, že jestli ty stahy nepřejdou do půl hodiny, půjdu se ohlásit. Usnu. Probouzím se před třetí, říkám si, tak brzo ráno… Usínám. V pět ráno se budím, v klidu ležím a přemítám, jestli ano nebo ne. Pak mě osvítí myšlenka, že tady mám dvě patra odborníků na porod a že bych se mohla jít aspoň zeptat. Nesměle klepu na sesternu, rozespalá sestřička na mě nedůvěřivě kouká. A stejně nesměle ze mě vypadne, že možná něco, asi tak po šesti minutách, ale že si vůbec nejsem jistá. Rozpačitě se u toho usmívám. Posílá mě dolů na porodní sál. Seběhnu o patro níž a tam se moje duchaplná výpověď zkušené třetirodičky opakuje. Porodní asistentka mě posadí na porodní křeslo a nechá pracovat CTG. Když musím sedět, je to už méně příjemné. Při stahu miminku trochu klesnou ozvy, ale na monitoru je v toko lince ticho po pěšině. Po dvaceti minutách se asistentka vrací zpět a říkám jí, že se mi ten záznam nezdá. Pokývá hlavou a prohlásí, že ona tomu taky moc nevěří a spoléhá se na svoje ruce. A překvapeně mi oznamuje, že jsem otevřená na pět centimetrů. Aha, takže poslíčky… Rozrušeně volám Laďce, že může přijet, pak svému muži. Tomu chvíli trvá, než pochopí, že opravdu už rodím. Službu konající porodní asistentka mě nechá o samotě, vyhovuje mi to. Ještě rozesílám zprávu „svým ženám“ a ta euforie mi chvíli vydrží. Jenže pak se vlastně pořád nic neděje. Jdu do sprchy – a to znamená, že se jdu opravdu jen umýt, vyčistit si zuby. Přemýšlím, jestli si dát něco k jídlu, nakonec sezobnu jen pár bonbonů hroznového cukru. Mám k dispozici, na můj vkus, sice trochu sterilně, ale vším potřebným vybavený porodní pokoj. Vana, sprcha, záchod, jakési žíněnky a polohovací polštáře, míč… A pak to parádní polohovací křeslo, kterému se ze začátku obloukem vyhýbám. Asi za hodinu přijíždí Laďka, po ní Petr. Laďka jde uvařit čaj a já jsem z toho „nicnedělání“ trochu nervózní. Přichází službu končící mladý doktor a povídá mi něco o tom, že rodit ráno je v rámci přirozených instinktů nejlepší doba. Je roztomilý. Potřebuji se dostat „mimo“ a vůbec se mi to nedaří. Už zase ta hlava. Někde podvědomě jsem stále ve střehu. Nejradši bych se zavřela v koupelně nebo na temném záchodě, ale je tam na padnutí. Tak mě nenapadne nic lepšího než chodit po porodním pokoji tam a zpět. Třeba ty kontrakce zesílí. Svého „neposedného“ muže posílám sednout si do rohu do křesílka. Teď mi jen stačí, když tu je. Víc od něj teď nepotřebuji. O půl osmé mě, na žádost lékaře, moje drahá osobní porodní bába připojuje na monitor. V porodním křesle. Vezmu si ovladač a našteluju si polohovací křeslo tak, jak mi to v ten moment nejlíp vyhovuje. I přes to ale, když se nemůžu hýbat tak jak potřebuji, kontrakce snáším hůř. Ale aspoň mám pocit, že se něco děje, i když nic tak zásadního. Po nějaké době Laďka zkouší upevnit monitor ve stoje. Je to lepší. Přichází doktor Babjak, v té chvíli se už konečně dostávám „mimo“ takže mi chvilku trvá, než pochopím, že mě chce vyšetřit. Moji krásnou pětku sráží na čtyřku. Znovu si sedám a kontrakce už musím prodýchávat vydatněji. Spíš než stahy mě trápí fakt, že se nemůžu hýbat. Ale chápu to, i když se s tím smiřuji těžko. Chybí mi pohyb. Ale jsem „obalena“ milosrdnou oblblostí. Rozum vypíná, vím, že je všechno v pořádku. Doktor odchází, podle mého odhadu může být něco kolem osmé ranní, a až do konce porodu se nikdo jiný na porodním pokoji neukáže. Jen já, miminko, Laďka a Petr. A ticho. Nakonec zůstávám jen já a miminko, ti dva ke mně „doléhají“ někde z dálky. Jsem někde jinde a už mi dělá problém si vybrat, jestli si dám čaj nebo vodu. Jsem nesmírně citlivá a na jakékoliv zvuky. Na chvíli volím únikovou strategii a aspoň na jednu dvě kontrakce zdrhám na záchod. S nechutí se vracím zpět ke křeslu. Moje „bába pomáhací“, jak Laďku nazvala naše dcera, se mi snaží v rámci monitoru vyjít maximálně vstříc. Klekám si. Mně to problém nedělá, kontrakce jsou o dost snesitelnější. Při té příležitosti se dozvím, že se moje otvírání nikam moc neposunulo. Po téhle zprávě si v duchu řeknu, tak co doprčic dělám špatně!? Netuším, jak dlouho už to trvá. A stejně tak netuším, že Benjamina budu za malou chvíli držet v náručí. Všechno vnímám jen na půl ucha. Nakonec si lehám na bok a poprvé během porodu se polohovacímu křeslu přestávám posmívat. „Bába pomáhací“ mě tam přes ty všechny funkce uloží tak, že se cítím i pohodlně. Teď teprve začínají kontrakce opravdu sílit a mě to donutí dělat i něco víc, než jen dýchat. CTG Laďka už dávno ztlumila, nic mě neruší, mezi stahy, tak jako celou dobu, cítím našeho syna, jak mi svými pohyby dává jasně najevo, že je tu a je v pořádku. Mám zavřené oči…

Kontrakce. Je chvíli před devátou dopoledne. Mezi kontrakcemi usínám, probouzím se a sekundu mi trvá, než si uvědomím, kde jsem. Na půl ucha zaznamenám, že Laďka posílá Petra do auta pro nějaké olejíčky. Napadá mě, aha, tak to asi bude trvat ještě dlouho, nikam se to neposouvá. V tu chvíli netuším, kolik je hodin, jak dlouho to už trvá. V porodním pokoji hodiny nejsou. Jsem ráda. Přichází další kontrakce, mám pocit, že teď to co teď přišlo, přestávám zvládat. Zase ta neuchopitelná energie jako při posledním porodu. Z ničeho najednou něco. Kontrakce mě uzemňuje, jediná možnost, jak ji zužitkovat ku prospěchu, je uvolnit ji. Laďka se mě pokouší navést hlasem. Cítím, že mi to vůbec nejde. Bráním se tomu. Řvu, nic „chytřejšího“ mě nenapadá, ztrácím se v tom, jo, a taky to bolí, pokaždé to do příště zapomenu. Nevím, co s tou bolestí dělat, už ani nevnímám monitor připevněný na mém ještě těhotném břiše. Tak kde je ten můj manžel s tím, co mi má pomoct v otvírání?! Z posledních sil se snažím nehnat tu sílu do hlavy, ale dolů. Třetí porod a já mám pocit, jak kdybych rodila poprvé. Pak další kontrakce, jen slyším, jak Laďka říká: „On to snad nestihne…“ Ptá se na Petrovo číslo. Netuším jak, ale diktuju ho. Racionalita se střídá s absolutní iracionalitou. A je mi jasné, že na svého drahého muže ohled brát nebudu, už je mi jedno, kde je. Laďka se vrací ke mně a ptá se, jak chci porodit. V tuhle chvíli nezodpověditelná otázka. Nevím, nějak! Ach Bože, ta síla, co s ní?! Pouštím ji ven. Otáčím se z boku do jakéhosi polosedu, a tlačím v kontrakcích, které jsou tak nekompromisní, že o své vlastní iniciativě trochu pochybuji. Nic jiného mi prostě nezbývá. Vyluzuju u toho neskutečné zvuky. V duchu si říkám, doprčic, proč já si nedala nějaké mentální porodní „opáčko“. Někdy v tuhle chvíli odteče plodová voda. Teplo. Mám pocit, že se musím roztrhnout. Pokaždé mě udiví, že tuhle chvilku překonám bez poranění. Vždycky mě zpětně fascinuje ten okamžik. Moment překonání sebe sama. Jít vstříc té palčivé bolesti, než se hlavička protlačí přes hráz, není cesty zpět a jedině překonání této hranice přináší skutečnou úlevu. (V tu chvíli mi to ale tak poetické nepřipadá.) Hlavička je venku, už to samo o sobě je něco neskutečného. Laďka mě prosí, ať to prodýchám, potřebuje přetáhnout pupeční šňůru přes hlavičku. Snažím se seč můžu, ale tělo si dělá svoje, snažím se o něco, co se prodýchání vzdáleně podobá.

Je venku, leží na mně, nevěřícně se ho dotýkám, první, čeho si všimnu, je rozevírající se pěstička. Ach Bože, děkuji Ti!

…je čtvrt na deset dopoledne. Ta samá hodina, kdy se narodil Kryštof.

Petr dobíhá s olejíčky a je šťastný, že stihnul porod placenty.

Benjamin mi leží v náručí, přichází pediatra a opatrně se ptá, jestli mu může připevnit na ruku aspoň identifikační náramek. Jsme sami. Benjamin se přisaje. Rutinní vážení a měření proběhne až po hodině od jeho narození. Muž předává tu radostnou zprávu o narození našeho druhého syna dál. Něco ze mě spadne.

Johana, Petr, Helena, Kryštof, Benjamin

 

Tato stránka čeká i na Vaše další příběhy…