To snad ani není dítě, řekli mi při porodu…

http://zena.centrum.cz/deti/clanek.phtml?old_url=deti/tehotenstvi-a-porod/2011/4/19/clanky/pribeh-ze-zivota-dovolte-pohrbit-me-dite/

Ve starověké Spartě se postižení novorozenci házeli z městských hradeb. Jak je to v současné ČR? Které děti nemají právo přežít? A které smí rodiče alespoň důstojně pohřbít, zatímco ostatní „zbytky po potratu“ skončí v nemocniční spalovně spolu s dalším biologickým odpadem?

O tom bude náš dnešní příběh. A také o tom, jak neeticky se dokáže chovat nemocniční personál včetně lékařů, Poslala jej do redakce Mgr. Zuzka H., která ho bohužel zažila na vlastní kůži. A my ho publikujeme bez redakčních úprav, protože slova navíc jsou zbytečná.

Krize ve 22. týdnu těhotenství

Máme jednoho krásného chlapce. V březnu se nám měla narodit holčička. Nestihla to. Ke konci listopadu mi znenadání začala odtékat plodová voda. V noci jsme se s manželem sbalili, mladšího syna svěřili babičce a odjeli do porodnice. Podezření se potvrdilo. Stále byla naděje, že se odtok plodové vody zastaví. Nemohla jsem uvěřit, že bych mohla porodit ve 22. týdnu těhotenství. V tomhle týdnu se ještě děti nezachraňují, takže nám nedovolili odjet na specializované pracoviště – prý by nás tam nepřijali.

Dnes bych jela rovnou tam – Terezka vážila 600 g a jsou případy přeživších nedonošených dětí s porodní váhou 450 g, které nemají následky. Nevěřila jsem, že to tak dopadne: po noci těžkého zápasu, kdy jsem se snažila nehýbat, aby plodová voda neodtékala, se dostavily kontrakce.

Začal porod. Bojovala jsem a modlila se. Lékaři dodnes neví, proč se to stalo a ani při pitvě se nic nezjistilo. Je nutné podotknout, že jsem se při druhém těhotenství „nestíhala“ šetřit a myslela si, že když jsou za námi první kritické týdny, už se snad nic nemůže stát…

Mohlo by vás zajímat:

Potrat, ne porod!

Můj muž byl v nemocnici s námi, jak jen to šlo. Když už byly kontrakce opravdu silné, chtěla jsem jet na porodní sál. Odvezli mě však na sál operační – tam kde provádí potraty a jiné zákroky. Protože podle lékařů šlo o potrat, nemohla jsem jít rodit do sprchy, i když jsem je o to prosila – dovolili mi jen se krátce osprchovat… Hrozně dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že podle doktorů nerodím, ale potrácím… a k potratu podle nich nepatří porodní pomůcky.

Samotný porod pro nás byl paradoxně krásný. Nelze to popsat, ale v jednu chvíli jsem Terezku pustila a najednou jsem věděla, že prostě ven musí, že už ji dál nemohu bránit. Naštěstí mohl být na operačním sále i manžel – jedné z sester se ho zželelo a pustila ho tam, i když nás předtím upozorňovali, že jeho přítomnost není možná. Terezku mi doktor dal po dlouhém naléhání do náruče, kde jsme mohli poprvé a zároveň naposled obdivovat její krásu.

Hotové miminko

Dodnes mi je líto těch minut, kdy ještě žila, ale lékař mi ji nechtěl dát. Nechápu co s ní dělal – podvazovat pupečník přeci nebylo třeba, tak proč mi ji nedal? Asi se obával mojí reakce, nevím… Nezapomenu na jeho poznámku, že by „to snad ani dítětem nenazýval“ a na ignorantní přístup jeho a sestry, která u porodu také byla. Rodila jsem na nezabrzděné posteli vkleče, v prokrvavělém pyžamu, na sále, který nebyl porodní a kde nebylo žádné odpovídající vybavení pro porod… Sestra přitom psala na stroji a bavila se s doktorem, jako by o nic nešlo. Jak moc chybí lékařskému personálu etické jednání! Byli zde ovšem i lékaři a sestry, kteří se chovali lidsky i profesionálně dobře. Možná je však něco špatně ve zdravotním systému a v jeho nastavení: působí jako mlýnek dobrých úmyslů.

Skrze slzy jsme Terezce pošeptali, jak nás to mrzí, že tu s námi nemůže být… Pokřtili jsme ji vodou z umyvadla přímo na sále. Byla krásná – opravdu jsem si předtím neuvědomovala jak vypadají miminka ve 22. týdnu: jako miminko po porodu, akorát menší. Měla prsty na rukou, oči… Měla vše, opravdu nás to s manželem šokovalo.

Tělo nevydáme!

Chtěli jsme naše miminko pohřbít, což není v našem zdravotnictví obvyklé. Po několikadenním vyjednávání s nemocnicí a následně s pitevnou – kde na nás v případě, že si pro tělo přijedeme, chtěli poslat policii – jsme už nedoufali, že tělo našeho dítěte vybojujeme.

Podařilo se – i díky ochotě primáře porodního oddělení, který nevěděl co si s námi počít a tak po poradě s jakýmsi docentem Terezku označil za extrémně předčasně narozené dítě. Vydali nám rodný list a proběhl řádný pohřeb. Později jsme zjistili, že po právní stránce je povoleno pohřbívat děti, které při porodu projevují známky života a váží více než 500 g nebo pokud váží méně než 500 g, ale žijí alespoň 24 hodin. Pak mají rodiče nárok na rodný list a zdravotnické zařízení je povinno nahlásit příslušnému matričnímu úřadu narození živého (i mrtvého) dítěte. Navíc v takovém případě nemůže být s dítětem nakládáno pro lékařské potřeby, protože po právní stránce došlo k porodu, a nikoliv k potratu.

Ve světle výše uvedených informací nás překvapilo jednání porodního oddělení. Pokud bychom si nestáli za svým, vůbec bychom nebyli informováni o tom, že nešlo o potrat, ale o porod, ani o možnosti pohřbu. Někdo si chtěl zřejmě ušetřit práci

Právo na důstojnost

„Vytlačujeme smrt i z nemocničního prostředí, přitom se jedná o přirozenou součást života. Z psychologického hlediska je ale pro rodiče důležité rozloučit se s dítětem. Nepodceňujme ani truchlení a možnost pojmenovat své dítě. Možná se to bude zdát extrémní, ale z vlastní zkušenosti vím, že bych byla ráda i za fotku dítěte. Mnoho památky na jeho krátký život totiž rodičům v rukou nezůstane. Zůstane zde jen prázdná kolébka,“ uzavírá Zuzka.

Prázdná kolébka je rovněž název programu pomáhajícímu rodičům, kteří přišli o dítě. Více informací o něm najdete zde. Zaujalo vás téma nedonošených dětí? Momentálně je aktuální i politicky! Odkdy má dítě nárok přežít? Ministr zdravotnictví totiž navrhuje prodloužit hranici stanovenou pro záchranu nedonošených dětí o další týden, z 24. na 25. Důvod? Ušetření nákladů! Další informace o problému najdete zde.

19.4.2011

Příspěvek byl publikován v rubrice Příběhy a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Komentáře nejsou povoleny.