Ani nevím, kde a jak začít. A už teď tuším, že příběh bude poněkud rozsáhlejší, se stručným vyjádřením mívám trochu problémy…
Krátce po svatbě jsme se s manželem začali snažit o dítě. Ten výraz tedy nemám zrovna v oblibě, výraz snaha působí křečovitě a nepřirozeně, ale… ono je to možná vzhledem k tehdejší situaci docela výstižné. Opravdu jsme se vyloženě snažili, tedy spíše já. Zklamání z prvního negativního testu bylo ohromné, zvlášť když se mi v první chvíli jakási slaboulinká druhá čárka objevila, ale jen jsem si nadšeně a plná nepopsatelných emocí zaběhla do obýváku pro foťák, abych památnou chvíli navždy zvěčnila, nenávratně zmizela. A o dva dny později dorazily měsíčky.
Následující měsíce se mi ani nechce příliš popisovat, „snažilky“ jistě vědí své.
Pokoušela jsem se na sobě pracovat, dělala si zázvorové obklady a sedací koupele, popíjela kontryhel, posilovala pánevní dno pomocí Venušiných kuliček :), jak mi kdosi poradil, vypočítávala plodné dny a prováděla ovulační testy, zúčastnila se sezení s jedním z „alternativních“ terapeutů, které mi v jistých věcech poměrně dost pomohlo, zkoušela meditovat, cvičila jógu atd. Asi po půl roce „snažení“ jsem navštívila i kartářku, která mě tehdy věru nepotěšila – v podstatě o mně prohlásila, že jsem taková hezounká, ale prázdná panenka, že nemám dítěti co nabídnout, neumím se bavit ani odvázat, nečiší ze mě žádná energie a dítě „ke mně nechce“. Možná měla v lecčems pravdu, ale přesto jsem styl a obsah jejích prohlášení nemohla dalších několik měsíců vůbec prodýchat… 🙂
Otěhotněla jsem devět měsíců po prvním pokusu, tuším že zrovna za tři měsíce po karetním výkladu. Dokonce poměrně neplánovaně, nejspíš se potvrdily takové ty babské rady „nesmíš na to tolik myslet, zkus se uvolnit“ (což patřilo a možná dodnes patří mezi fráze, za něž by se skoro mělo trestat, ať je okolí myslí jakkoliv dobře!)… Najednou se mi prostě ještě před začátkem MS objevilo drobné zašpinění a já vzrušeně zbystřila. Že by?? No ano, test o pár dní později vše potvrdil. Bylo to neuvěřitelné, facinující, a přesto takové… podivné, jako bych se z toho po těch dlouhých měsících plných zklamání a žalu ani nedovedla plně radovat. Pořád jako by ve mně vězel neurčitý strach… Mimochodem, manžel na mně vše poznal, ještě než jsem mu stihla po jeho návratu z dvoudenní služební cesty cokoliv říct, to bylo docela dojemné. Ironií je fakt, že jsme si zrovna předtím objednali dovolenou na Madeiře, ale za těchto podmínek jsem místo sebe nechala odcestovat manželova bratra. Nebyla mi příjemná představa toho „leteckého záření“ a tak vůbec…
Zatímco byl můj muž pryč, padalo na mě doma nevysvětlitelné smutno. Zvláště když jsem se v šestém týdnu vydala na první gynekologickou prohlídku. Jakmile jsem lékařce řekla, že jsem s nejvyšší pravděpodobností těhotná, a přidala k tomu aktivně i informaci o datu početí, zareagovala slovy: „Hm, myslíte? A jak to můžete vědět, jste byla na umělym, nebo co?“ Pak mě vyšetřila a těhotenství potvrdila, načež došlo k prvnímu názorovému střetu, neboť jsem byla rozhodnuta odložit ultrazvukové vyšetření až na 12. týden. Ironicky se mě ptala, zda se snad neřídím nějakými řečmi z internetu, nebo co jako proti tomu ultrazvuku mám, a já se snažila být ze všech sil nad věcí a s neměnným úsměvem ji ujišťovala, že se prostě na sono dostavím až později a že vím, co dělám. „No ale počítejte s tím, že vám ani nemůžu vystavit průkazku, když nevíme, jestli je plod živej!“ upozornila mě ještě nakonec a jako bonus mi předala jakousi brožurku o volitelném prvotrimestrálním screeningu. Dost možná jsem jej předtím i zvažovala, ale upřímně, když jsem se doma do letáku rozladěná z toho všeho začetla, něco ve mně rezolutně zaprotestovalo. Třeba jsem jen byla zbytečně přecitlivělá, ale hlášky typu „test je vysoce úspěšný, a tak se na základě brzkých výsledků můžete včas rozhodnout pro případnou interrupci“ mě vyloženě drásaly. Hodila jsem leták do koše a miminku v bříšku slíbila, že s ním prostě tohle podstupovat nebudu.
Ačkoliv mi zpočátku nebylo ani trochu špatně, postupně přišly stavy, které ani neumím dosti přesně poznat. Bylo mi najednou prostě… strašlivě divně. Měla jsem hlad, a zároveň trpěla nechutenstvím, táhlo mě to jedině k jinovým extrémům typu cukr, mléko či tropické ovoce, po nichž mi zpravidla bylo ještě hůř. Navíc mě přepadaly zvláštní záchvaty úzkosti a nevysvětlitelné paniky: že to nezvládnu, že se nechci s nikým dohadovat, jaké testy a vyšetření (ne)podstoupím, že ani nevím, kde chci rodit, k jaké chodit případně porodní asistentce, a tak různě. Nejvíc ve mně ty negativní pocity gradovaly na konci sedmého týdne, tehdy jsme se navíc s manželem kvůli něčemu zbytečně ošklivě pohádali, nejspíš mi vadilo, že když už má taky jednou oddech od práce, věnuje svůj čas vyjížďce s kamarády na kole, a ne mně. Pamatuji si, že jsem tehdy zůstala sama doma, tekly mi slzy po tvářích a v hlavě mi neodbytně zněla píseň Rozeznávám. Stále dokola. A ještě ke všemu se zrovna v ten den v Příbězích pro Ivanu, jež jsem pravidelně pročítala, objevila historka o spontánním potratu. A na serveru o přirozeném rodičovství rovněž. A do třetice ještě na mém dalším oblíbeném webu, kde jsem si přečetla příběh ženy, jejíž některé rysy se až nápadně děsivě podobaly mým. Podpisem bylo i stejné křestní jméno… Zamrazilo mě.
Ráno poté jsem se mátožně a ospale vypotácela asi v sedm ráno na záchod, oči ještě napůl zavřené, a… objevila na toaletním papíře slabou nahnědlou skvrnu. V tu ránu jsem byla absolutně probraná a vyděšená, panebože, co má tohle znamenat?? Asi stěží na tento okamžik někdy zapomenu.
Nastalo zmatené vyhodnocování situace – jet do špitálu, nejet? Něco ve mně se intuitivně a ze všech sil bránilo. Neumím přesně vysvětlit proč, ale nějak jsem cítila, že zatím ne. Že vše dopadne, jak má. I když jsme s manželem stále věřili, že dobře. Utěšoval mě a konejšil, ač to bylo čím dál těžší, neboť se špinění stupňovalo a kvečeru přešlo spíše ve střední krvácení. Přesto jsme do nemocnice nešli, a dokonce se i druhý den rozjeli na plánovanou dovolenou na Šumavě. Samozřejmě s tím, že pokud se můj stav zhorší, můžeme vyhledat pomoc přímo tam – o což mi asi šlo upřímně nejvíce, zaboha jsem nechtěla navštívit nemocnici v našem městě, kde jsem v minulosti prožila spoustu nepříjemného.
Po příjezdu do malého penzionu už mi začínalo být poněkud hůř, s vypětím všech psychických sil jsem si krátce popovídala s panem majitelem, esotericky zaměřeným človíčkem, který si mě prohlížel zkoumavým pohledem, jako by viděl někam DÁL, snad skrze mě?, a po dobré makrobiotické večeři jsme se vydali s mužem na krátkou procházku nejbližším okolím. Bolesti se začaly stupňovat a krvácení rovněž, ale snažili jsme se stále ještě nepodlehnout panice. Přemýšleli jsme, co se nám snaží naše dítě naznačit, v čem tahle přetěžká zkouška spočívá…
Večer jsme trávili v našem pokoji a mně bylo čím dál tím hůř. Břicho už mě bolelo jako kdysi, kdy jsem ještě mívala před změnou stravy silné menstruační bolesti a křeče, střídavě jsem zvracela a jinak vylučovala, nějak nešlo dělat cokoliv jiného. Nahlas jsem stále prohlašovala, že nikam nepojedeme, že vydržím do příštího rána, a tak se muž zřejmě ve snaze odpoutat se od reality začetl do jakési kriminálky, ale pravdou je, že se bolesti i další projevy stávaly čím dál víc nesnesitelnými. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Jak se celá třesu. Pokoušela jsem se lehnout si vedle muže do postele, ale ihned mě to zase vymrštilo do stoje a vzápětí přitáhlo magickou silou zpátky na záchodovou mísu. Křeče střídaly kontrakce, přičemž ze mě odcházely další a další krvavé chuchvalce a já mezi nimi zoufale a už v opravdu neuvěřitelných bolestech marně hledala své centimetrové miminko… Škubala jsem sebou jako divoké zvíře v agonii, nekontrolovatelně funěla a sténala, dělalo mi značnou potíž slézt schody penzionu ven, když mi muž zavolal sanitku. Stejně tak i obléct se – s jeho pomocí jsem na sebe ani nevím jak dostala kalhoty, s jejichž zapnutím jsem se ani nenamáhala, ale jinak jsem si musela ponechat tričko od pyžama, protože to prostě vážně nešlo… Bylo mi tak, jak mi ještě nikdy nebylo, a že už jsem v minulosti něco zažila. Skoro jsem si snad chvílemi i zbaběle přála, ať už mi sakra někdo něco píchne, uspí mě, znecitliví, zbaví té nesnesitelné bolesti. A že jestli už mému miminku stejně není pomoci, ať to proboha už skončí… Zpětně jsem se pak za tyto myšlenky dost styděla, ale asi na sebe člověk nesmí být tak přísný. Intenzita prožitku mě jednoduše zaskočila a bolesti byly mnohonásobně umocněny zoufalstvím ze ztráty vytouženého dítěte, naprostým nepochopením toho, co se děje, nejspíš proto se zvládaly tak špatně.
Záchranářka nám samozřejmě na úvod vynadala, proč je voláme tak pozdě, vždyť jsem klidně mohla vykrvácet, a jak to, že ještě nemám těhotenskou průkazku, proč jsem nepodstoupila ultrazvuk atd., načež mě uvnitř vozu donutila ležet na lehátku na zádech, což byla samozřejmě ze všech možných pozic ta bezkonkurenčně nejnesnesitelnější. Vůbec se nedivím, že se proti ní v rámci přirozeného porodu tolik brojí. Dál jsem se horečně chvěla, děloha se mi svírala a stahovala, jako by se mi chtěla každou chvílí odloučit od těla, a když záchranářka telefonovala na pohotovost v prachatické nemocnici a ohlásila můj případ několika větami, končícími rádoby šeptem proneseným slovem „…potrat!“, zavřela jsem před tím slovem apaticky oči. Byť už v té chvíli nebylo žádným překvapením. Třas mého těla každopádně cestou postupně ustal a stahy rovněž zeslábly. Těsně před příjezdem do nemocnice se mé tělo jakoby zázrakem prakticky uklidnilo.
S ledovým klidem jsem pak absolvovala zdlouhavý vstupní pohovor, jejž zdravotní sestra po vyslechnutí infa od záchranářky uvedla výrokem: „Jo tak vona krvácí, a klidně si cestuje, jo??“ Vlastně chápu, že se jim to muselo zdát poněkud nepochopitelné, ale já i dnes s odstupem času cítím, že jsem se rozhodla správně. Stalo se, co muselo, a jsem hluboce vděčna za to, že jsem to prakticky zvládla sama, bez případného lékařského zásahu, chemického urychlování a podobně. Nevěřím, že se ještě dalo cokoliv zachránit, stejně jako jsem přesvědčena o tom, že má-li dítě uvnitř dobré podmínky a vůli žít, pak nepotřebuje žádné umělé hormony či injekce proti krvácení. I když plně chápu ženy, které v mé situace volí jinak.
Když se sestřička asi potřetí potřebovala nutně ujistit, zda opravdu „jím všechno“ (možná jsem svůj trochu jiný životní styl měla napsaný na čele?), rezignovaně jsem jí poskytla informaci, že se živíme převážně makrobioticky, ač s vlastními úpravami, například co se týče občasné konzumace živočišných potravin. Přešla to bez dalšího komentáře, nicméně když se po značné době (během níž bych opravdu klidně stihla pohodlně vykrvácet, kdybych chtěla :)) dostavila i sloužící doktorka a zazněla otázka, co jsem měla k večeři, a já se neochotně přiznala k jáhlám se zelím a trochou žluté čočky, obě dámy se div nekřižovaly. Sestra si rychle pospíšila se sdělením „pani je na makrobiotický stravě!“, doktorka mi bolestivě prosahala břicho, zkontrolovala prosáklost vložky a jakoby mezi řečí káravě pronesla, oslovujíc mě slovem „děvče“, že luštěniny v těhotenství nejsou zrovna vhodné. Myslím, že kdybych uvedla coby svou večeři vepřovou s knedlíkem a zmrzlinovým pohárem navrch, bylo by vše v pořádku, ale někteří lidé jsou holt na každou jinakost doslova vysazení.
Následovala již obvyklá diskuze o ultrazvuku – proč ne, a proč až později, a jak teda vůbec vím, že jsem těhotná, atd. Ohraná písnička. A proč jsem si s sebou proboha nesbalila pyžamo a pantofle?? Povídám, že se to nakonec seběhlo tak nějak náhle, tedy ta kritická fáze, ale nebylo mi uvěřeno, prý asi poněkud přeháním. A šli jsme společně i s mým mužem na to zatracené sono. Když mi doktorka prosvítila sondou podbřišek a my se zadívali na monitor, bylo už vše jasné. „No, děvče, já vás nepotěším, ale to těhotenství tam prostě není,“ zazněl ortel. „Ale bylo tam?“ ujistila jsem se tak klidným hlasem, až můj manžel, svíraje mi pevně ruku, překvapeně zamžikal. Prý bylo, i když teda ona „stejně nepochopí, jak mi mohla moje doktorka potvrdit těhotenství, když nemohla provést ten ultrazvuk“, nicméně teď už je děloha jen lehce dilatovaná a jsou v ní patrny jen „nějaký zbytky“. Vše nám bylo sděleno velice věcným a nezúčastněným tónem, jako bychom hovořili o dešťových přeháňkách. Empatii bylo učiněno zadost prohlášením, že spontánní potrat je dnes velmi častá věc, pro mě jako ještě bezdětnou jistě nepříjemná, ale klidně se můžeme po šestinedělí v pohodě pokusit znovu, zvlášť jestli to předtím šlo snadno a rychle, což jsem se nepokoušela nijak vymlouvat.
Vrátila jsme se poté na ošetřovnu, muž zůstal stát ve dveřích, neboť ho dovnitř nechtěly pustit, a poprvé jsme si pořádně a zpříma pohlédli do očí. Jen jsme tak na sebe mlčky hleděli. Prázdně a strnule. Připadala jsem si jako zrádce. Neschopná ženská, která selhala ve své nejzákladnější roli…
Následovaly ještě další zbytečné debaty o tom, zda je nutná revize dělohy, zda je nezbytné píchat mi ráno antibiotika („No mně je to jedno, děvče, vy pak můžete bejt neplodná, vy jste vůbec asi ňáký alternativci, co?!“) a podobně. Krátce jsme se pak s mužem na chodbě rozloučili, a zatímco mě vedla sestra na pokoj, kde už ležela jedna paní, doktorka s ním dál rozebírala, že mám určitě nějaký výživový deficit, už od pohledu jí připadám chudokrevná (což pak výsledky krevních odběrů vyvrátily), a proč teda jsme odmítli to sono. Muž na to, že jsme nepotřebovali zasahovat do přirozeného děje, asi ho přesnější vysvětlení tak narychlo nenapadlo, důsledkem čehož se pak v mé propouštěcí zprávě skvělo „vyšetření UTZ odmítla, prý to není přirozené“… :))
Tu noc z neděle na pondělí jsem toho příliš nenaspala, chvíli jsem hned po sestřině odchodu brečela, ale jinak jsem spíš jen tiše ležela a hleděla do prázdna, poslouchala monotónní tikot nástěnných hodin na zdi, úplně stejných, jaké máme doma, snažila se s miminkem navždy rozloučit a vzpamatovat se z šoku… A přemýšlela, jak budu žít dál.
Muž mi zasílal jednu esemesku za druhou, psal, že to nějak zvládneme, že budeme brzy zase spolu, že teď je se mnou aspoň na dálku, že mě tolik miluje a ať se zkusím trochu prospat, ale kdykoliv jsem na chviličku upadla do spánku, polknouc předtím jakýsi prášek, jejž už jsem prostě neměla sílu odmítnout, vrazila dovnitř opět sestra a začala se rozčilovat, že se mi zase nějak posunula kapačka, prostřednictvím níž mi putovalo do žil rovněž něco, co mi zůstalo utajeno, a já se nezmohla na jedinou otázku, k čemu je to nutné… Někdy kolem páté hodiny ranní si mě pak bez jakéhokoliv úvodu po vtrhnutí na pokoj pozvala na jakési další odběry do sesterny, mám prý chvíli počkat na chodbě, potom mě zavolá.
Vidím se dodnes, jak tam stojím přede dveřmi, kolem mě prochází cizí žena se svým miminkem, opodál v pokoji pláče jiné dítě, ze všech nástěnek se na mě smějí další a další malá mimina či těhotná břicha a já tam trčím v té neforemné bílé košili, s rozcuchanými vlasy, malá a bezmocná, chvěju se a polykám slzy. Utírala jsem si je neobratně do širokánského rukávu, popotahovala nosem a snažila se uklidnit, než mě sestra konečně pozve dál, ale šlo to víc než ztuha. Stejně jako o něco později, když už jsem v pokoji sama, spolupacientku odvezli na kyretáž přede mnou, neovladatelně pláču a přeji si to mít už alespoň rychle za sebou, nechat se uspat a na chvíli tomu všemu utéci. Jenže představa, že mě tím zároveň zbaví posledních pomyslných zbytečků všech pout, mi vhání do očí nové a nové slzy, smrkám jako o život, abych měla záhy zase úplně plný nos. Konečně pro mě přijdou. Na chvilku se uklidním, pokusím se na netečného saniťáka dokonce i jemně usmát, ale jen mě vyveze s lůžkem na chodbu, kde mě chvíli nechá stát a já odsud slyším zase ten všudypřítomný dětský pláč, řehot sester i hovory novopečených maminek, padá to na mě znovu. Hryžu se do rtu, div si jej neprokousnu, hledím na bílý strop nad sebou, a potlačujíc aspoň ty nejhlasitější vzlyky, marně přemýšlím, proč to muselo dojít až sem.
Proč jsem tady? Proč mě vezou na sál jak prase na porážku? Jak to, že se svět klidně dál otáčí, jak to, že mi nepukne žalem srdce a dál mi tělem proudí krev…??
Ve špitále už jsem si pak celkově naštěstí moc nepobyla, mladá a velmi příjemná doktorka, která měla ten den službu, souhlasila, že můžu ještě v pondělí večer odejít. S úlevou jsem oddělení, kde se ke mně většina lidí chovala jako k nesvéprávnému blbečkovi (např. jiná sestra v době oběda – „Koukejte se najíst! Proč to nechcete? Cože, sladový sušenky? No to vás teda zasytí, fakt že jo!“), v doprovodu svého muže opustila. Majitel penzionu se u večeře tvářil sice soucitně, ale zároveň mi důvěrně sdělil, že jsem se tím vším paradoxně jakoby vnitřně rozsvítila, že ze mě najednou vyzařuje hluboká síla a moudrost úplně jiného druhu nežli předtím. Samotné mi to přišlo podivné, ale cítila jsem to taky tak. Pozorovala jsem svět kolem sebe doširoka otevřenýma očima a měla pocit, jako bych se znovu narodila nebo co. Nepopsatelný pocit! Asi dva dny poté jsme šli na pánovu radu „pustit smutek po vodě“, sedli jsme si na kameny na břehu divokého soutoku řek Vydry a Křemelné a společně se s naším miminkem v slzách symbolicky rozloučili, byla to silná a nezapomenutelná chvíle. Hlavou mi stále zněla písnička od Argemy – Zbylo jen přání…
Brzy poté jsem oslavila osmadvacáté narozeniny a můj život se začal značně měnit. Nebo alespoň mé myšlení a přesvědčení. Přečetla jsem většinu knížek od Zdeňky Jordánové, zhlédla s mužem dokument Tajemství a do mé mysli se postupně začal vkrádat úplně nový náhled na svět, na své prožité zkušenosti, na celý život. Věřím, že mi k tomu mé nenarozené dítě tím vším pomohlo, ač to asi nikdy zcela nepřebolí. Časem mi snad i došlo, proč se to muselo stát, i když stále ještě dávám svou skládanku dohromady a pořád se mám hodně co učit. Dnes bych už za sebe nejspíš dovedla víc bojovat, nebrala bych si řeči, jež mě z úst zdravotního personálu tolik zraňovaly, osobně, protože už chápu, že každý jedná, jak nejlíp umí, a oni to prostě umějí jen takhle, ale i tak jsem za celou svou zkušenost s prvním těhotenstvím nesmírně vděčná. A hlavně za to, že vše proběhlo v rámci možností přirozeně, byť mi to dalo fyzicky i psychicky dost zabrat.
Jedeme dál…
V.
Nejnovější komentáře